Spolkový ministr zahraničí Guido Westerwelle nedávno v diskusním pořadu televize Tagesschau24 (26. 11.; digitální stanice ARD) vyzval obě strany konfliktu v Gaze, Hamas i Izrael, aby vstoupily do přímých jednání. A to bez jakýchkoli předběžných podmínek. Podle šéfa německé diplomacie musejí Hamas a Izrael brát svého protivníka "takového, jaký je" a jednat o mírovém řešení. Moudrá slova, která ovšem vyvolávají dvě zásadní otázky.
Proč by to mělo platit pro Palestinu, nikoliv však pro Sýrii? A jaký je důvod tak náhlého zmoudření ve vztahu k Hamasu, který na Západě i nadále oficiálně platí za extremisticko-teroristickou organizaci? A jak se k sobě mají obě pozice v oblasti Blízkého východu, kde všechno se vším úzce souvisí?
Na zatím posledním ozbrojeném konfliktu v Gaze je nápadné, že jak rychle začal, tak náhle skončil. Obě strany si pro sebe téměř jako vždy reklamovaly vítězství, ale jejich propagandistické volání má tentokrát podivnější zvuk než obvykle.
Posuďme s odstupem času ve stručnosti ztráty a nálezy na obou stranách. Hamas ukázal, že vlastní rakety schopné zasáhnout Tel Aviv. Z jeho pozice jde o úspěch, avšak spíše psychologický než vojenský. Téměř všechny tyto střely zničil ještě v první fázi letu izraelský systém protivzdušné obrany "Železná kopule" (Iron Dome). Otázkou ovšem zůstává, kolik skladů zbraní a raket Izrael zničil, co zbylo z paravojenské infrastruktury.
Izrael měl oproti Gaze minimální lidské i materiální ztráty. A snaha tuto bilanci zachovat může být důvod, proč nedošlo k pozemní ofenzívě. Přesto existuje několik faktů, které přinejmenším naznačují, že by okolnosti celého dramatu mohly být poněkud složitější, než jak se jeví na první pohled.
Vedle tragédií obyčejných lidí došlo v Gaze k dvěma událostem, o jejichž dopadu na další vývoj se v tomto okamžiku dá pouze spekulovat.
Podivný blízkovýchodní uzel
Jisté je jedno: cílené usmrcení vojenského velitele Hamasu Ahmeda al-Džabárího znamená nejen oslabení brigád Kásam (ozbrojené křídlo Hamasu), ale pravděpodobně i vlivu Iránu.
Al-Džabárí se přitom podílel na jednání o příměří, což celou záležitost dělá ještě záhadnější. Jeho smrt znamená - alespoň v tomto okamžiku - posunutí těžiště moci směrem k politickému křídlu Hamasu, což by na první pohled mohlo znamenat zvýšení naděje na politická jednání namísto vojenské konfrontace. Nicméně právě zde narážíme na uzel podivností, který se bude teprve později postupně rozmotat.
Politickou hlavou Hamasu (od roku 2004) v exilu je Chálid Mašál, který byl ještě začátkem tohoto roku pobýval syrském Damašku. V letech 2007-2009 překvapil svět, když připustil možnost uznat stát Izrael v hranicích z roku 1967.
Jen těžko si lze představit, že tento mírový signál vyslal bez vědomí syrské vlády. Poté co v Sýrii začala občanská válka, udělal politický velketoč a přešel ze Sýrie nejprve do Kataru a následně do Egypta.
Vzhledem k čerstvým politickým aktivitám Dauhá a Káhiry v Gaze - wahábité platí, Muslimští bratři zprostředkovávají - lze těžko věřit na náhody, zejména po návštěvě nejvyššího člena katarského vládního klanu, emíra šajcha Hamada bin Chalífa Sáního, v Gaze letos v listopadu, těsně před zahájením ozbrojeného konfliktu.
Údiv a nespokojenost nad náhlým příměřím zavládly zčásti i na druhé straně barikády. Starosta izraelského města Ašdod ležícího nedaleko hranic s Gazou, které se stalo častým terčem raketového ostřelování z Gazy, pravil, že tak náhlé příměří rozhodně nebylo řešení, za které "jsme se modlili". Nebyl v Izraeli jediný, koho náhlé příměří nepříjemně zaskočilo. Kde hledat vysvětlení?
Noční můra Izraele - zajatý židovský voják
Izrael, sužovaný vnitropolitickými problémy, má před volbami, a tak není pochyb o tom, že těžce zkoušené vládě přinejmenším přišel konflikt vhod. Stejná situace panovala v předchozí válce na přelomu let 2008 a 2009. Jenže po něm vláda prohrála, a tak bylo třeba opatrnosti, aby se nepřekročil rizikový Rubikon.
A ten mohl ležet v podobě nastražených pastí v úzkých a spletitých uličkách Gazy. Strach z dalších izraelských vojáků zajatých Palestinci jistě vykonal své. Ale jsou to hlavní důvody tohoto podivného a na první pohled nesmyslného konfliktu?
Obvyklá sázka na iracionalitu válečných střetů by mohla vyjít, kdyby nebylo kulisy celkového geopolitického dění v islámském světě. "Arabské jaro" smetlo kvazirepublikánské autokraty, zatímco feudální diktatury v dosud nebývalé míře politicky posílilo.
Vojensko-politická koalice Západu s wahábistickými režimy připravila v Tunisku a Egyptě (v Libyi nemá vláda pod kontrolou situaci ani v Tripolisu, natož pak v celé zemi, o čemž se vzhledem k možnému syrskému scénáři pro jistotu nemluví) mocenský nástup muslimských bratrstev, politické formy salafismu.
Pikle Západu se "středověkými" wahábity
Jako vždy v takových případech zůstával Izrael decentně v pozadí, jeho dobré zákulisní vztahy ke Kataru jsou ovšem veřejným tajemstvím. Kromě globálního byznysu je spojuje jedno: nepřátelství k šíitskému Íránu.
Stále nápadněji vystupuje do popředí pochybná role Kataru od počátku "jarního úklidu" arabských států, kterou by nemohl hrát bez podpory Západu. Kde se objeví, tam se vyrojí salafistické milice a nastupuje panství šaríe (Tunisko, Egypt). Pokud je to nutné, i s pomocí NATO (Libye).
Palestina, konkrétně Gaza, představuje z mnoha důvodů, vnějších i vnitřních, specifický problém, nicméně pro přestavbu severní Afriky a Blízkého východu v intenci strategického partnerství Západu s ultrakonzervativními sunnity hraje klíčovou roli.
Zřejmě už blízká budoucnost ukáže, zda nejnovější, osmidenní válka v Gaze nebyla spíše součástí tohoto procesu, prostředkem k politickému převratu ve vedení Hamasu s cílem oslabit vliv Iránu.
Podobu této budoucnosti ovlivní po nástupu do Bílého domu nejen diplomacie Rusko - USA, ale i to, kdy ve vztazích nynější koalice sunnitské "trojky", Turecko - Katar - Saúdská Arábie, zvítězí rivalita nad spoluprací. Něco málo by mohly naznačit nedávné události v turecko-syrském pohraničí včetně nejnovější prezence NATO.
Patrioty jako první kroky k invazi do Sýrie?
Granáty, které prý v tureckém městě Akčakala usmrtily pět osob, podle všeho neodpálila syrská armáda, ale - jak mnozí nezávislí pozorovatelé předpokládali - sami "rebelové", kteří se k činu dokonce mezitím sami přiznali.
Šlo by tak o další "False-Flag-Action" proti Sýrii, jež by nikoho neměla překvapit. Provokačních akcí s úmyslem získat důvod k válce je plná historie. Je pouze otázkou "kdo a s jakým úmyslem".
Tento zpětný pohled je důležitý vzhledem k rozhodnutí NATO o rozmístění raket Patriot na turecko-syrské hranici. Šlo o záměrnou předehru k tomuto kroku, která měla za úkol navodit patřičnou atmosféru. Ostatně, systém Patriot je, jak známo, proti "zbloudilým" granátům k ničemu. Ať už je smysl celé akce jakýkoliv, může se někdo pokoušet dostat Turecko do přímé konfrontace se svým sousedem? Možné je obojí.
Turecká "odvetná opatření" následovala bezprostředně, Ankara evidentně neměla zájem na deeskalaci a vyčkat vyšetření celé záležitosti.
Představit si je ale možné i nitky směřující do některé z monarchií v Zálivu, Kataru nebo Saúdské Arábie, o jejichž agresivní roli v syrské kauze již není nejmenších pochyb.
Na internetu se objevilo video Brigády mučedníka Chattába předvádějící přesně ten typ granátů, které dopadly na turecké město. A dvě německé veřejnoprávní televizní stanice, ZDF a Phoenix (provozují ji společně ARD a ZDF), potvrdily, že granáty odpálili sami povstalci.
Problém je pouze v tom, že obrazové zpravodajství televize ZDF bylo mezitím o příslušnou pasáž zkráceno a text z webových stránek zmizel. A manipulativní roli masmédií v celé kauze, stejně jako v případě Libye, dokresluje i to, že interpretovaly vyslovenou lítost syrské vlády nad mrtvými jako přiznání viny. A v tom duchu také informovaly.
Co z toho všeho pro situaci na Blízkém východě plyne, ukážou následující týdny a měsíce. Objektivní analýza syrské reality včetně způsobu boje džihádistů, politického směřování Turecka premiéra Recepa Tayyipa Erdogana v uplynulých letech, agresivní role feudálních monarchií Kataru a Saúdské Arábie v tzv. arabském jaru a odklon Západu od vlastních ústavních hodnot tvoří kontext, ve kterém podobné metody "zahraniční politiky" nemohou překvapit.
Drastickým mementem pro každého občana západních demokracií ale musí být takřka absolutní podřízení masmédií vládnoucím politickým trendům!
Z hlediska lidského podvědomí existuje pouze to, o čem se mluví nebo píše. O Bahrajnu se mlčí, o Sýrii nikoliv. A palestinská Gaza "the day after"? I nad ní se rozprostřelo podivné ticho. Je otázkou proč.
