Tchaj-wan je nezávislý na komunistické čínské vládě od konce čtyřicátých let, ale pořád má problémy s existencí. Většina zemí světa jej oficiálně neuznává, protože dobré vztahy s Čínskou lidovou republikou jsou přece jen důležitější. Běžní lidé často ani neví, že ostrov pod vládu Pekingu nespadá, pokud si jej rovnou nepletou s Thajskem. Ostrovní vláda se proto snaží ve světě zviditelnit, jak to jen jde.
Ať už jde o rozvoj globálně známých obchodních značek, umění či módy, každý marketing (nebo snad propaganda) se pro navyšování povědomí o zemi hodí, napsala BBC. Vláda proto sype miliony dolarů na podporu nejrůznějších vystoupení, filmařů, ba dokonce popových hvězd.
A nikoli bez výsledků, například letošní asijskou kategorii na Berlínském filmovém festivalu vyhrál snímek Au revoir, Taipei. Další plány počítají se dvěma sty miliony dolarů (tři a půl miliardy korun) na rozvoj tchajwanského filmového průmyslu.
Mnoho peněz rovněž putuje do turistiky, a nejenom kvůli finanční návratnosti. Není to tak dávno, co byl Tchaj-wan znám jen jako výrobce elektroniky, ale teď se snaží přitáhnout i turisty. V současnosti jej navštíví nějaké čtyři miliony lidí ročně, což je v porovnání s nesrovnatelně menším Singapurem dvaapůlkrát méně. A může za to z velké části dříve podceňovaná propagace.
Není čínsky jako čínsky
Ale to se začalo měnit. Plakáty o krásách ostrova, na kterém se Čínská republika (oficiální název země, oproti komunistické Čínské lidové republice) nachází, se snaží upoutat pozornost z londýnských dvoupatrových autobusů či na proslulém newyorském Time Square, televize jako BBC či CNN vysílají lákavé klipy. A nejde jen o reklamu v pravém slova smyslu, do povědomí cizinců se snaží dostat i anglické zpravodajství Central News Agency, včetně aktuálních videí.
Přidejte kulturní či kulinářské festivaly v západních zemích, stejně jako štědrou humanitární pomoc postiženým zemím. Rozmachu stovek Konfuciových institutů, zřizovaných po světě pekingskou vládou, čelí Tchajwanské akademie. V obou se vyučuje čínština a propaguje čínská kultura, byť samozřejmě s jiným ideovým náhledem.
"To je soft power. Tchaj-wan už nespoléhá na diplomacii či na armádu, aby posílil," říká bývalý prezidentský mluvčí Wang Yu-chih. "Chceme víc přispět světu. Budeme využívat své zdroje, abychom Tchaj-wan propagovali."
Podle Yu-chiho má veškeré toto úsilí také za cíl naučit svět vůbec rozlišovat Tchaj-wan od Číny, aby svět věděl, že na něm vládne (byť jen od devadesátých let) demokracie, a aby se se zemí počítalo v mezinárodních institucích. Nemá totiž své křeslo v OSN, jinde stát uznávají jen pod jménem Čínská Tchaj-pej.
Oficiálně Tchaj-wan uznávají jen dva tucty zemí (většinou latinskoamerických, z Evropy jen Vatikán), přestože vztahy se světem nejsou nijak špatné. Jenže Peking před oficiálními diplomatickými styky silně zastrašuje, a tak jsou místo ambasád po světě jen Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře.
Nokia či Nobelova cena
"Jako evropským zemím, jež nejsou vojensky silné, tyhle věci vylepšují image Tchaj-wanu," vysvětluje Kou Chien-wen, který se na tchajpejské Národní univerzitě Čcheng-čch' specializuje na vztahy Číny a Tchaj-wanu. "Vezměte si třeba Norsko, to má Nobelovy ceny. O těch si lidé myslí jen dobré. Finsko má Nokii, ta taky zlepšuje obraz země."
Byť se vztahy s Pekingem v posledních letech zlepšují, přetrvávají obavy, že by svět v případě skutečného konfliktu ostrov s třiadvaceti miliony obyvatel ignoroval, když se Tchaj-pej nebude dost snažit zemi zviditelnit.
"Tchaj-wan bude považován za politicky nev
ýznamný, ekonomicky nevýznamný a kulturně nevýznamný. To je pro Tchaj-wan krize," říká Kchou. "Lidé po celém světě by se zajímali, kdyby o nás věděli víc."
A není to jen úsilí vlády, sami občané touží po mezinárodním respektu. Většinu lidí rozhořčí, když ostatní předpokládají, že jsou z Číny, nebo ještě hůř, když na některé mapě jejich ostrov pod Čínu spadá.
A tak když dosáhnou tchajwanští občané nějakého mezinárodního úspěchu, neváhají propagovat svou vlast. Sportovci se například halí do státních vlajek, které přitom z výše uvedených důvodů nemají na mezinárodních soutěžích oficiálně co dělat.
Promo, kde to jde
A stejně tak prezident Ma Ying-jeou rád zmiňuje úspěchy svých spoluobčanů, ať už jde o mladičkou golfovou šampionku Yani Tseng, amatérského zpěváka Lin Yu-chuna, kterého na YouTube zhlédly miliony diváků, či Chen Shu-chu, která se pro svou filantropii dostala do stovky nejvlivnějších lidí podle časopisu Time.
A to i v případech, kdy už někteří na Tchaj-wanu dávno nežijí, jako například módní návrhář Jason Wu, jehož šaty měla Michelle Obamová na prezidentské inauguraci svého muže. Když Wu přijel dávnou vlast navštívit, prezident jej oficiálně přijal ve své kanceláři.
Zatím je předčasné říci, nakolik bude tchajwanské promo fungovat. Pro mnohé bude úspěch záležet hlavně na tom, jestli se zemi podaří vstoupit do mezinárodních organizací. Dřív to Peking nekompromisně blokoval, ale od roku 2008 se bilaterální vztahy zlepšují, a tak se Tchaj-pej například - byť jen jako pozorovatel - mohla blahosklonně přidat ke Světovému zdravotnickému shromáždění, rozhodujícímu orgánu Světové zdravotnické organizace (WHO).
