Tak přece se to stalo. Donald Trump se potkal s Kim Čong-unem. Zatímco jedni oceňují, že se schůzka vůbec uskutečnila, jiní považují severokorejského vůdce za jasného vítěze. Kdyby šlo o začátek sportovního utkání, Kim by byl opravdu ve vedení.
Byl to vpravdě historický stisk rukou (a opatrnější, než jaký od Trumpa běžně známe). Kim Čong-un dokonce mluvil o scéně jako ze sci-fi. Z jeho pohledu jde skutečně o snový scénář. Po řadě jaderných a raketových testů jen stačilo změnit rétoriku, a hned se mohl setkat s americkým prezidentem a legitimizovat svůj režim. Co na tom, že se v KLDR ve velkém porušují lidská práva, Trumpa zřejmě více zajímá potenciál severokorejských pláží.
Kim se pouze velice vágně zavázal k jadernému odzbrojení, což udělal už dříve. Pro Trumpa, který se chvástal, že se na jednání nepotřebuje připravovat, je úspěch snad jen to, že ze summitu existuje nějaký výstup. Snad už i on chápe, že pokud se má na Korejském poloostrově něco skutečně změnit, bude to boj na dlouhou trať. Velice usilovně se o zlepšení situace snaží jihokorejský prezident Mun Če-in, konání summitu tedy přivítal (asi už méně Jihokorejci ocenili překvapivé Trumpovo oznámení, že se pozastaví společná vojenská cvičení s USA).
Trump vydal mnoho energie a učinil mnoho ústupků, aby vyšel vstříc nepřátelskému režimu. Vztahy se spojenci se mezitím stále více poškozují, což ukázal summit G7. Zatímco Kim je "talentovaný", kanadský premiér Justin Trudeau je "nečestný a slabošský". Snaha vyřešit situaci v Koreji je jistě chvályhodná a někteří dokonce mluví o Nobelově ceně míru. Tu, jak víme, může obdržet kdekdo (Barack Obama ji dostal za nic), v tomto případě by ale bylo vážně lepší počkat. Pokud jde o zahraniční politiku obecně, šéf Bílého domu zatím nedosáhl ničeho kromě toho, že obrací svět vzhůru nohama. Ne náhodou ho britský časopis The Economist minulý týden nazval Demolition Manem a na obálce jej vyobrazil houpajícího se na bourací kouli.
Autor je redaktorem zahraniční rubriky časopisu TÝDEN
