Turecká cesta: přes migranty do Evropy. Zadarmo to nebude

Migrační krize končí, přesvědčovali evropští politici veřejnost po rozhodujícím summitu EU s Tureckem. Není to však zadarmo a Ankara si díky běžencům našla zadní vrátka do Evropy. Zůstává také množství pochybností, jestli dohodnuté podmínky lze vůbec splnit.

Průběh pátečního jednání, kde Ankaru reprezentoval premiér Ahmet Davutoglu, byl poměrně rychlý a hladký. Turecko dostalo od Evropy prakticky vše, co chtělo. Především se posune v přístupových jednáních s Evropskou unií, má příslib rychlejšího bezvízového styku a dostane šest miliard eur na pomoc běžencům. Výměnou za to udělá jediné - bude přijímat zpět běžence, kteří z jeho vlastního území vyplují na řecké ostrovy. Cílem evropských vyjednávačů bylo ukončit migrační krizi, tak skoro nesmlouvali a bylo jim jedno, že komentátoři výslednou dohodu zkritizují jako pakt s ďáblem.

Kritika musí zmizet

O co jde, ilustruje příběh tureckého novináře Selcuka Gultasliho. Mezi těmi, kteří v Bruselu sledovali jednání evropských lídrů s tureckým premiérem Davutogluem, byl nenápadný. Nedral se dopředu, neobvolával své zdroje, neměl proč usilovat o exkluzivní informace. Dobře věděl, že je vlastně úplně jedno, co napíše, protože mu jeho redakce nic neotiskne. Gutasli je šéfem bruselské pobočky tureckého deníku Zaman, jehož redakci 5. března obsadila policie a vláda tam dosadila své správce. Na Gutalsliho jako by zapomněli. Žádný telefon z Istanbulu, žádné otázky ani hašteření o dobu uzávěrky.

"Když se vláda AKP snažila reformovat zemi, německá kancléřka Angela Merkelová a bývalý francouzský lídr Nicolas Sarkozy dělali vše pro to, aby Turecku zabránili v členství v unii. Teď když se náš prezident Recep Tayyip Erdoğan chová čím dál víc autoritativně, tatáž Merkelová dělá vše proto, aby upevnil svoji moc," míní Gutasli. Body, o kterých se teď jedná, měly být podle něj už dávno vyřešeny: "O přístupových kapitolách k EU se mohlo diskutovat a bezvízový styk s Evropou je věc, která už měla být zavedena před několika lety.

Jenže Evropa si na turecké požadavky vzpomněla, až když jí teklo do bot, a zoufale potřebovala zastavit migrační vlnu přicházející z jihovýchodu. "V době, kdy Turecko hostí tři miliony běženců, musejí se ti, kteří nejsou schopni najít místo pro zlomek takového množství a v centru Evropy drží tyto nevinné lidi v ostudných podmínkách, zamyslet hlavně sami nad sebou," neodpustil si těsně před summitem rýpnutí v televizním projevu turecký prezident Erdoğan.

Největší cenu pro něho měly přístupová jednání a bezvízový styk. Právě to jsou devizy, kterými se mohl on a vláda AKP pochlubit na domácí scéně. Přístupová jednání dosud zarputile blokoval Kypr, který je s Ankarou v permanentním střetu poté, co Turecko v 70. letech okupovalo severní část ostrova. Kyperský prezident Nicos Anastasiades trval na tom, že svůj postoj nezmění, dokud Turecko neotevře Kypřanům svá letiště a přístavy. Evropa nakonec spor vyřešila šalamounsky, ohlásila otevření přístupové kapitoly číslo 33 týkající se finančních a rozpočtových opatření, kterou Kypřané dříve nevetovali.

Otevřít evropské brány

Otevření hranic 75milionové islámské zemi na pomezí kontinentu však vyvolává v EU obavy a ratifikace zřejmě nebude jen formalitou. "Dohoda EU s Tureckem je nejhorším z možného. Bezvízový styk bude znamenat více lidí přicházejících do Evropy," napsal na Twitteru Nigel Farage, poslanec evropského parlamentu a vůdčí postava britských euroskeptiků. Spory pak mají s Tureckem i jeho sousedé v EU, Bulharsko a Řecko a ani ti pravděpodobně nedají schválení lacino.

Od Evropy může Turecko čekat slíbených šest miliard eur (162 miliard Kč), jen zabalených do pláštíku transparentnosti. Do týdne má Ankara předložit seznam projektů, které bude možné rychle podpořit už v rámci loni domluvených tří miliard, poté dá EU další peníze.

"Pokud by byla dohoda jen o financích, už by bylo vše vyřešeno před několika měsíci," píše web Politico.eu. Peníze totiž nejsou klíčovým problémem a ani Turecko, které investuje značné částky do rozvoje země, je úplně nepotřebuje. Pro tureckého lídra Erdoğana, režírujícího strategii ze svého ankarského paláce za půl miliardy eur, je důležité upevňování vlastních pozic. Prezidentovi obdivujícímu osmanské sultány jde Evropa na ruku a on sám chce vstoupit do dějin jako ten, kdo svému národu otevřel její brány.

Idomenské čekání na zázrak

Zatímco státníci jednali za dveřmi bruselských kanceláří, běženci v řeckém Idomeni s napětím očekávali každou informaci, která by naznačila víc o jejich dalším osudu. Kdo měl smartphone s řeckou internetovou SIM kartou, byl pro ostatní vítaným společníkem. Ve stanovém městečku u uzavřené makedonské hranice, kde se tísní na 14 tisíc lidí, postavili stánky místní telefonní operátoři. Předplacené karty jsou poslední dobou žádaným zbožím. Internet běžencům slouží jako jediný zdroje informací, očekávání se přitom doposud upínala k naději, že se stane zázrak a bruselský summit opět otevře hranice.

"Lidi tu zůstávají, protože se stále nevzdali naděje, že je Makedonie opět pustí dál. Mnohdy už mají půlku rodiny třeba v Německu, do Evropy šli po částech," říká z Idomeni analytik společnosti Pomáháme lidem na útěku Daniel Petrilák. Podobná očekávání mají všichni asi z 50 tisíc migrantů, kteří zůstávají zablokováni po celém Řecku. Další tisíce jsou pak na cestě, a to nejen ze Sýrie, ale i z Afghánistánu, Pákistánu či Iráku. Naděje přiživují i řecké úřady, ministra vnitra Panajotis Kurumblis jim vzkázal, že se nemají bát přemístění do jiných táborů dál od hranice, protože nepřijdou o "místo ve frontě", až prý Makedonie brány opět otevře. To je však dnes už jen málo pravděpodobné a osud těch, kteří již v zemi jsou, je zatím nejasný.

* Jaká jsou další podmínky kontroverzní dohody?

* Evropa se zavázala také přesídlovat z Turecka syrské běžence. Kolik jich je schopná přijmout a může to v dané situaci výrazněji přispět k řešení krize?

* Jaké požadavky jsou kladeny na Řecko a nakolik je ekonomickou krizí oslabené Atény dokážou splnit?

* Jaké jsou alternativy k uzavřené balkánské cesty? Dá se projít s pomocí pašeráků?

* Jak úspěšně bojují policisté na jihovýchodě Evropy proti převáděčům?

Odpovědi na tyto otázky a celý text článku přinese nové vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 21. března 2016.