Most spojující Evropu a Asii přes Bosporskou úžinu byl v pátek nasvícený ve francouzských barvách na znamení turecké solidarity po děsivém útoku v davu slavícím ve čtvrtek v Nice francouzský státní svátek. A pak ho zničehonic obsadili vojáci v pokusu o převrat, jehož cílem bylo údajně obnovit sekulární řád republiky. Ten v minulém století vybudoval "otec Turecka" Mustafa Kemal Atatürk, ale v tomto století se státní zřízení za vlády Recepa Tayyipa Erdogana pomalu přiklonilo k neoislámskému směru, napsal v analýze listu Financial Times David Gardner.
Vojáci s tanky obsadili televizní stanice, letiště i mosty. Státní televize TRT přestala vysílat. Ve vzduchu hvízdaly stíhačky. Erdogan, trojnásobný premiér a nyní prezident, který si zvykl rušit disidentské noviny a stanice, věznit novináře a umlčovat sociální média, musel promluvit k národu přes videoaplikaci FaceTime prostřednictvím mobilního telefonu, který držel v ruce turecký novinář CNN.
Toto symbolické spojení digitálního věku s manuálním retro stylem může posloužit jako metafora způsobu, jakým Erdogan zmodernizoval Turecko a zároveň ho zavedl do novoosmanského autoritářského zřízení, se sebou samým v roli novodobého sultána.
Povahou tyranský a se sklonem k neomezené vládě jako výkonný prezident podle nové ústavy francouzského stylu vyhrál Erdogan desatery volby v řadě od roku 2002. Polovina Turků mu bezvýhradně důvěřuje a mnoho jeho stoupenců v noci na sobotu vyslyšelo jeho výzvu, aby vyšli do ulic. Pro ně je to společný boj. A vojáci, kteří by znovu chtěli vyjet tanky do ulic, by se raději měli ujistit, že mají širokou podporu - a ne jen v rámci armády.
Jedním z důvodů Erdoganova pozoruhodného politického úspěchu je skutečnost, že se liberálové a levičáci vzdali politické kultury, jež co desetiletí vyústila v nějaký převrat, a když se Erdoganova umírněná Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) postavila mocným tureckým generálům, tak ji podpořili.
Výboje proti Erdoganově vládě
Armáda se pokusila AKP zakázat po jejím druhém masivním vítězství ve všeobecných volbách v roce 2007, ale ustoupila po mohutné vládní čistce, která poslala jednoho z deseti generálů za mříže a připravila vrchní velení armády o značnou část moci.
Aby se mu to mohlo podařit, opřel se Erdogan o údernou sílu policie, žalobců a špehů loajálních Fethullahu Gülenovi, islámskému imámovi žijícímu v USA. Jak vojenské soudy nabraly ještě epičtější šíře, obrátila se AKP i proti stoupencům Gülena, kteří v roce 2013 zahájili vyšetřování korupce v Erdoganově vnitřním mocenském kruhu.
Zuřivost tohoto meziislámského boje podlomila kolena tureckým institucím a vynesla zpět do mocenského kruhu tureckou armádu. Z konspiračního vládního pohledu za pokusem o převrat stojí buď Gülenovi stoupenci, anebo někdejší tvrdá pěst generálů.
V armádě panuje nespokojenost. Nejen proto, že ztratila dřívější vliv, ale také kvůli turecké politice v Sýrii. Vláda až donedávna dovolovala příliv dobrovolníků a zbraní do Sýrie, což umožnilo Islámskému státu (IS) vybudovat si v zemi síť svých buněk.
V loňském roce IS bombardoval cíle spojené se znovu rozdmýchaným kurdským povstáním, proti němuž Ankara bojuje už tři desetiletí. Letos už IS míří proti tureckému státu, a to nejen červnovým krvavým útokem na letiště v Istanbulu. A armádě připadá, že reakce Erdogana, který se více než problematikou IS zabývá kurdskou otázkou, Gülenovými stoupenci a upevňováním své vlády jednoho muže, je přinejlepším vlažná.
Pokud - jak se zdá - tento vojenský pokus o převrat selže, bude Turecko čelit nové čistce svých bezpečnostních sil. AKP bude bojovat proti armádě a Gülenovými stoupenci oslabené vojenské i policejní rozvědce. Především ale tato epizoda ještě více oslabí imunitní systém členské země NATO, která klouže z Evropy do blízkovýchodního chaosu.
