Očima Petra Podaného
Vítězství, nebo smrt. Dilema syrského prezidenta

"Vlast, nebo smrt!" (Patria o muerte!). Tuto větu pronesl muž přezdívaný Che Guevara ve své proslulé řeči v OSN roku 1964, v níž napadl imperialismus a pokrytecké chování některých jihoamerických loutek. Hledat paralely tehdejší reality s dnešní Sýrií, jejíž vedení už měsíce krvavě potírá opozici a více či méně ignoruje mezinárodní výzvy a sankce, není úplně jednoduché, ale jisté souvislosti vypozorovat lze.

Už třeba jenom v tom, že syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi hrozí, pokud nezvítězí nebo neprosadí svou linii, trpký konec. Dokonce smrt!

Poté co západní země vyhlašují vůči Damašku sankce téměř jak na běžícím pásu – a syrské vedení je s oblibou označuje za důkaz západního spiknutí vůči němu –, dokopala se k podobnému, v jejím případě historickému, kroku i Liga arabských států (LAS). A připojila se tvrdými sankcemi k EU a USA.

Zde není nicméně od věci připomenout fakt, že arabská liga je vším jiným než spolkem demokratů a její dosavadní rétorika, pokud na svých schůzkách vůbec k nějakým závěrům došla, se až příliš často vyznačovala hlavně planým žvaněním.

Čerstvý krok LAS má ovšem velkou sílu politické symboliky, to nelze popřít. Třebaže skutečný účinek sankcí je, jak už to u sankcí bývá, nejistý a nejasné také je, jak už to u sankcí bývá, zda v první řadě nepostihnou civilní obyvatelstvo.

Ztroskotání mírové iniciativy Ligy arabských států bude ale dosti pravděpodobně znamenat funus pro poslední velké naděje na nalezení cesty ze syrské krize.

Syrský prezident Bašár Asad v poslední době stále důrazněji prohlašoval, že jediné východisko spatřuje v násilném boji. Asad senior nikdy za masakry vzbouřených muslimských bratří ve městě Hamá roku 1982 nepykal. A zdá se, že i režim juniora, jeho syna, nadále zastává názor, že syrovým násilím dosáhne dříve či později svých cílů.

Ostatně, Asad a jeho věrní, kteří spolu s ním kontrolují bezpečnostní aparát, si mezitím od svého případného odstoupení nemohou nic pozitivního slibovat – alespoň pro sebe. V nejlepším případě by skončili ve vězení, ale ještě pravděpodobnější je, že by je prostě zabili. Z jejich perspektivy už tedy není cesty zpět. Ale jen vpřed, na tancích a obrněncích, jako dosud.

Lze rovněž pochybovat o tom, že by opozice či ti, kdo se za ni vydávají (irácký tisk například píše o bojůvkách vysílaných do Sýrie z Iráku), byli po tak velkém množství prolité krve ochotni k dialogu s Asadovým režimem.

Velmi nepravděpodobný je i puč, protože s podobnými věcmi má režim v Damašku desítky let trvající zkušenosti a dokáže jim efektivně zabránit. Syrské bezpečnostní struktury takříkajíc znají své Pappenheimské.

Co ale čeká zemi, pokud je puč nepravděpodobný a syrští vládci nejsou ochotni ani k serióznímu dialogu se svými odpůrci, ani k postupnému předání moci? Pravděpodobným scénářem je, že Sýrie bude stále více sklouzávat do regulérní občanské války. S nepředvídatelnými následky pro celý region. Ostatně, Sýrie není Libye, strategicky nijak zvlášť důležitý kus pouště na severu Afriky.

Pokud jde o nebezpečí občanské války, režim ji sám svými akcemi podněcuje. Už jen tím, jak proti sobě štve různé skupiny, dává volnou ruku organizovaným bitkařům a nechává zcela nepotrestané zločiny proti lidskosti bezpečnostních sil.

Alespoň zvenčí se zdá, že "občanská válka" je už v některých oblastech Sýrie realitou. A neznamená jen utrpení pro samotné syrské obyvatelstvo, ale, jak už bylo řečeno, je hrozbou pro celý region.

Nebezpečí, že různí aktéři se budou snažit (a už se snaží) využít dění v Sýrii ve svůj prospěch, ovlivnit je, zemi dále destabilizovat, je značné. Írán i Irák se například snaží zabránit nadvládě sunnitů. A sázejí raději na alevity. Zprávy, že Teherán aktivně podporuje Damašek při potlačování protestů, se ale zatím věrohodně nepotvrdily.

Totéž platí pro libanonský Hizballáh, který svým jasným příklonem k Asadovi ztratil nyní v arabském světě část své důvěryhodnosti. Írán i Hizballáh stojí zatím za Asadem. Ale fakt, že je jejich partner pod stále větším tlakem, je zčásti zahání do kouta.

Pokud jde o Saúdskou Arábii, ta by nejraději podpořila saláfistická hnutí, zatímco Turecko, které se vůči Asadovi stále ostřeji vymezuje, neskrývá své sympatie pro Muslimské bratrstvo. Navíc se Ankara obává nepokojů mezi syrskými Kurdy.

Také USA a Izrael se snaží horečně ovlivňovat syrskou politiku tak, jak se to hodí právě jim. Na jedné straně by bylo pro Američany i Izraelce lákavé rozbít osu Írán-Sýrie-Hizballáh, na straně druhé byl režim v Damašku vždy poměrně vypočitatelným protivníkem. A Židům například vyhovovala spolehlivě fungující hranice na Golanských výšinách.

Bezprostřední nebezpečí spojené s případným chaosem v Sýrii by hrozilo sousednímu Libanonu. S jeho křehkými a zranitelnými mocenskými strukturami by mohl být snadno vtažen do konfliktu.

Situace v Sýrii se může stát poměrně rychle nepřehlednou. Na tom by případná mezinárodní intervence nic nezměnila. Naopak. Jen by nejspíše zvýšila chaos. I to vysvětluje, proč je Západ zatím vůči možnému (vojenskému) zásahu v Sýrii tak zdrženlivý.

Prezident Asad si je těchto souvislostí velmi dobře vědom. Zdá se, že stále sází na kartu: "Já, respektive my, nebo chaos."