Téměř 70 let po své porážce Japonsko neúnavně pátrá po ostatcích tisíců pohřešovaných vojáků. V zemi, kde se rány historie zdaleka nezhojily, to není vždy dobře přijímáno.
Na 2,4 milionu japonských vojáků zemřelo mimo vlast, v Rusku, v Číně či na Korejském poloostrově - japonské kolonii od roku 1910 až do porážky země vycházejícího slunce v roce 1945. Někteří zemřeli na vzdálených ostrovech v Tichomoří, z nichž tragicky proslul ostrov Iwodžima, dějiště skutečných jatek: v tomto pekle přišlo o život 6800 Američanů a 22 tisíc japonských vojáků.
Dosud nebyly nalezeny ostatky 1 130 000 japonských vojáků, z toho 13 tisíc jen na Iwodžimě. Pátrání po jejich stopách, byť by to byl jen kousek kosti, je složité z mnoha důvodů.
Je někdy až nemožné technicky, protože mnozí padli v moři (kolem 300 tisíc mužů) nebo v neproniknutelné vegetaci jihovýchodní Asie. Je rovněž citlivé politicky, protože pátráním po ostatcích dnešní demokratické Japonsko oživuje historii a minulost, kterou jeho sousedi dosud nestrávili: japonský militarismus a jeho krutost.
Stačí, aby některý japonský ministr navštívil šintoistickou svatyni Jasukuni v Tokiu, aby se Soul a Peking naježily: svatyně je zasvěcena japonským vojákům, kteří položili své životy za vlast od roku 1853. Mezi nimi je ale i 14 válečných zločinců, které odsoudil spojenecký tribunál po roce 1945. Jejich památka se zde uctívá zejména 15. srpna, kdy je výročí kapitulace Japonska.
Japonsko přesto, jako by zažehnávalo svou vlastní minulost, pokračuje v této "archeologii paměti", kterou bez ohledu na politické rozdíly považuje za "národní věc". "Tento program není časově omezen," prohlašuje činitel ministerstva zdravotnictví, které pátrání po pohřešovaných vojácích řídí.
Přes rozpočtová omezení nehledí Tokio na výdaje. Bývalý premiér Naoto Kan v roce 2010 rozhodl zpětinásobit roční rozpočet určený pro pátrání na Iwodžimě na jednu miliardu jenů (207 milionů korun) ročně až do března 2014. "Je to národní povinnost," prohlásil.
Mnoho japonských vojáků padlo v Číně a Tokio se muselo spokojit s několika "vzpomínkovými misemi" po normalizaci vztahů v roce 1972. A minulost neusnula: dnes při vážném územním sporu o několik ostrovů ve Východočínském moři Peking neváhá znovu hovořit o fašistické minulosti Japonska.
S Ruskem Tokio dosud nepodepsalo mírovou smlouvu z důvodu územního sporu, ale Moskva slíbila, že letos vydá dokumenty týkající se asi 18 tisíc z 53 tisíc japonských zajatců, kteří zemřeli v sovětských táborech po porážce Japonska a dosud nebyli identifikováni.
Každoročně se rozhodně daří alespoň něčeho dosáhnout, a tak tisíce Japonců konečně mohou své mrtvé oplakávat. Mnozí se v Japonsku ptají po smyslu tohoto pátrání. Pro staré Japonce je však těžké vzdát se vší naděje, že se dožijí dne, kdy se do země vrátí ostatky jejich blízkých.
Podle analytiků je toto úsilí pro Japonsko symbolické a země tím chce vzdát čest všem svým synům, kteří padli za vlast, byť porážka brání jakémukoli kultu a oslavování hrdinů.
"Japonsko bylo zločinným státem, který zvrátil světový pořádek, proto je pro ně těžké otevřeně uctívat padlé. Snaha nalézt jejich ostatky může být chápána jako forma uznání jejich oběti, aniž se přitom světu připomíná sporná minulost," soudí profesor Haruo Tohmacu z japonské vojenské akademie.
Japonsko by podle něho mělo přestat pátrat po svých vojácích a místo jejich smrti by mělo být považováno za jejich hrob. "Vzpomínka na tuto strašnou válku nesmí nikdy vymizet. Nesmí se opakovat stejná chyba," říká.
