Historické ohlédnutí
Zmatky, traumata a následky rozdělení Indie a Pákistánu

Z Dillí do Islámábádu je to necelých 700 kilometrů, tedy méně, než je vzdálenost mezi Londýnem a Ženevou. V leteckém měřítku je to jen takový krátký skok. Ale přeletět přímou linkou mezi indickým a pákistánským hlavním městem není možné. Žádné přímé lety tam nelétají - a to je jen jeden z odkazů sedm desetiletí trvajícího vzájemného podezírání a napětí od rozdělení obou zemí, napsal zpravodajský server BBC.

Další příklad - kriket. Obě tyto země kriket milují, jsou jím doslova posedlé. Letos v červenci proti sobě hrál pákistánský a indický tým ve finále Champions' Trophy. Zápas se ale nehrál v jižní Asii, nýbrž v Londýně. Indie a Pákistán už nehrají vzájemné zápasy ve svých zemích, i když už se setkaly k jednodenním zápasům v různých koutech světa včetně zemí své oblasti - Bangladéše a Srí Lanky.

Přestože obě země sdílejí značnou část kultury i dějin, nejsou to jen rivalové - jsou to nepřátelé. Během 70 let od chvíle, kdy Indie a Pákistán získaly nezávislost, proti sobě svedly tři války. Někteří uvádějí, že dokonce čtyři, byť poslední střet pákistánské a indické armády v roce 1999 neprovázelo formální vyhlášení války.

Přetrvávající napětí mezi Indií a Pákistánem je jedním z nejdelších a nevytrvalejších geopolitických zlomových linií na světě. A obě země přimělo vyvinout své vlastní zbraně, což jejich regionálnímu sporu dodává globálnější dosah.

Indie a Pákistán získaly nezávislost ve stejnou chvíli. Britská nadvláda nad Indií, která byla její zdaleka největší kolonií, skončila 15. srpna 1947. Tehdy po měsících politické slepé uličky Británie souhlasila, že zemi rozdělí na dvě. Převážně muslimský Pákistán vznikl, aby uklidnil obavy, že bude velká muslimská menšina v převážně hinduistické Indii znevýhodněna.

To zahrnovalo rozdělení dvou největších indických provincií - Paňdžábu a Bengálska. Podrobnosti o tom, kudy povede nová mezinárodní hranice, byly zveřejněny pouhé dva dny před vyhlášením nezávislosti.

Rozdělení Indie vedlo k jednomu z nejhorších a největších přesunů lidí, které nevyvolaly války ani hladomor. Nikdo nezná přesná čísla, ale ze zhruba 12 milionů lidí se stali uprchlíci, kteří se zoufale snažili přesunout z jedné nově vzniklé země do druhé.

Při děsivých násilnostech, kdy všechny hlavní komunity byly jak obětí, tak agresorem, bylo zabito půl milionu až milion lidí. Uneseny byly desítky tisíc žen, obvykle muži jiného náboženství.

Nešlo o občanskou válku, kde jsou známé bojové linie a znepřátelené armády. Ale nešlo ani o spontánní násilí. Na všech stranách místní milice a ozbrojené gangy plánovaly, jak napáchat co největší škody těm, které najednou vnímali jako své nepřátele.

Tyto rány byly ponechány samy sobě, aby dál hnisaly a kvasily. Nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti za napáchané hrůzy, nekonal se žádný smiřovací proces. A po velmi dlouhou dobu byl celkový příběh toho, co se stalo, zahalen mlčením.

Literatura a film si našly své způsoby, jak zobrazit svůj pohled na hrůzy toho, co se odehrálo. Historici se původně soustředili na politickou stránku rozdělení; mnohem déle jim trvalo obrátit pozornost k zážitkům těch, kdo zažili tento hluboký rozkol.

Velké projekty, při kterých se shromažďují ústní vzpomínky pamětníků, se začaly objevovat až v posledních letech, kdy už se počet přeživších notně ztenčil. Žádný památník obětem rozdělení nikde nestojí. A první muzeum věnované rozdělení bylo otevřeno v roce 2016 v indickém Amritsaru.