Arabský seriál
Boj o Fallúdžu. XXXVI. díl
18.09.2010 16:30
Po měsících váhání se na jaře roku 2004 dala do pohybu protiamerická arabská sunnitská guerilla.
Na šíitské frontě se však situace změnila radikálněji. Jižní Irák se již brzy po vyhnání Husajna z bagdádských paláců nedostal pod kontrolu britských vojáků, ale šíitských duchovních. Ve sporech mezi „domácími" šíity, jejichž vůdcové nebyli za baasistické diktatury v íránském exilu, vynikl radikální Muktadá as-Sadr se svými úderkami zvanými Mahdího armáda (viz předcházející pokračování seriálu). Na jaře 2004 vyvolaly první větší povstání, které „harmonicky" provázely akce sunnitů ve Fallúdži a Ramádí ve středoirácké provincii al-Anbár. V listopadu téhož roku povstalci z jiných sunnitských skupin dokonce nakrátko dobyli na severu Mosul.
Během podzimního povstání sunnitů se na několik týdnů dostala do jejich moci Sámarrá, Bakúba, Ramádí, Fallúdža, o rok později na čas oblasti při syrských hranicích.
Při dobývání Fallúdži Američany v listopadu 2004 bylo třísettisícové město z velké části zničeno a vylidněno. Ztráty sunnitských partyzánů však byly vyčísleny jen na několik set až tisíc.
Irák přitahuje
V Iráku podle tehdejšího premiéra a momentálně uchazeče o tutéž funkci Ajáda Allávího válčilo mezi povstalci odhadem třicet procent neiráckých partyzánů. Válka lákala hlavně mladé bojovníky džihádu ze sunnitských vesnic Sýrie, Libanonu a Jordánska. Iráčtí vládní vojáci tvrdili, že ve Fallúdži bylo slyšet mezi ozbrojenci syrský dialekt arabštiny.
Po listopadovém dobývání města Američany však bylo mezi tisícovkou zajatců z řad partyzánů pouze pět procent Arabů bez irácké státní příslušnosti.
Nehezká bilance |
Pět let se nedařilo okupační správě, která formálně předala v létě 2004 vládu jmenované domácí administrativě a v průběhu roku 2005 i zvolené, zajistit zásobování pitnou vodou a elektřinou v takovém rozsahu jako před válkou. V zemi s druhými největšími zásobami ropy na světě byla dokonce první tři roky nouze v zásobování pohonnými hmotami, s nimiž se šmelilo: na obchodu s nimi bohatly kriminální gangy šíitského jihu a z jejich desátků řada politických hnutí. Elektrické přenosové sítě a ropovody s těžebními zařízeními bývaly častými cíli útoků různých partyzánských skupin, což přetrvalo do odchodu amerických bojových jednotek v létě 2010. |
Irák byl pro nadšence blíže než Afghánistán, přístupnější a na rozdíl od paštunských krajů po obou stranách afghánské hranice i jazykově srozumitelný.
Během největší vojenské operace roku 2004 v Iráku (a pravděpodobně nejkrvavější během celé americké okupace) bylo ze tří tisíc odhadovaných zabito 1600 partyzánů a z deseti tisíc nasazených padlo 38 Američanů. Jádro protiamerického odporu netvořili kajdisté, ale vojáci, příslušníci rozpuštěných speciálních jednotek i tajných služeb a policie husajnovského režimu.
Šíitské devizy
Umírněný šíitský vůdce ajatolláh Alí as-Sistání radikály ve vlastním táboře přesvědčil o tom, že netřeba dráždit Američany a zbytečně krvácet, když moc nad Irákem tak jako tak šíitům už spadla do klína (viz o něm více v 33. pokračování).
Jsou totiž v arabské populaci početnější než sunnité a všechny demokratické procedury, jak je Američané požadují, šíitům přinesly vládu na servírovacím podnosu.
Jeho strategii umocněnou koalicí s (sunnitskými) Kurdy potvrdily v průběhu roku 2005 dvoje volby a jedno referendum. Dílem je arabští sunnité bojkotovali, dílem netvořili tak pevný blok jako šíité.
Sunnity totiž jsou baasističtí vojáci a gardisté, policisté i intelektuálové spojení se starým režimem, klerikové, ale také kajdističtí džihádisté patřící k vahhábitské větvi sunny importované ze Saúdské Arábie, kde je státním kultem.
Svaté šíitské město Nadžaf Američané v dubnu řadu dní dobývali, ale s ohledem na náboženskou váženost místa akci nedotáhli do konce. Ve třech jihoiráckých provinciích se šíitští předáci vyslovili pro autonomii. Souběžně se šíitskými oblastmi zůstal mimo vládní kontrolu takzvaný sunnitský trojúhelník, kde se v Ramádí a Fallúdži dokonce na čas vytvořila místní samospráva složená z baasistů a sunnitských kleriků.
Listopadové dobývání Fallúdži však její život ochromilo: s podobnou razancí se Američané pak pustili do obsazování dalších povstaleckých míst v sunnitské oblasti severně od Bagdádu.
Všude selhaly Američany cvičené nové irácké vládní jednotky, protože odmítly bojovat s povstalci, vládní rada hrozila rezignací. Američané měli problémy i se svými spojenci. Například ukrajinští vojáci ustoupili před útočícími šíitskými milicemi Mahdího armády a velení polského sboru bylo nespokojené s tím, že je Američané dopředu nevarovali před hrozícím výbuchem násilí.
Na Kurdy byla Kajda krátká
Angloamerická invaze spustila mechanismy vracející Irák do jeho prenatálních dob. Autonomní Kurdové na severu a íránskými souvěrci podporovaní arabští šíité na jihu se bez ústřední vlády obešli bez Bagdádu.
Válka mezi sunnitskými a šíitskými Araby o metropoli a o střední Irák se naplno spustila až později, v únoru 2006 po zničujícím atentátu na šíitskou svatyni v jinak většinově sunnitské Sámaře.
Šíité se tehdy obrátili na sunnity stejnými metodami, kterými je terorizovali od léta roku 2004 sunnitští bojovníci džihádu, kteří infiltrovali do Iráku z arabských států.
Bojovníci iráckého křídla Kajdy Usámy bin Ládina se více pouštěli do akcí proti šíitům než proti Američanům: z podzemního odporu proti okupantům se rychle stala domácí náboženská válka.
Šíité však nebyli prvním cílem kajdistů v Iráku. Nejdříve sunnitští džihádisté i baasisté v podzemí mysleli, že nejjednodušší cesta k odstartování rozvratu v zemi bude přes Kurdy ve smíšených oblastech. Dne 20. listopadu 2003 explodovalo v Kirkúku auto před kanceláří Vlastenecké unie (PUK), jedné z kurdských stran, a již tehdy předpokládal její vůdce a pozdější irácký prezident Džalál Talabání, že to je práce Kajdy.
Kajdisté však brzy od kurdského plánu upustili, protože v krajích na severu neměli zázemí - sunnitsko-arabský živel tu je slabý. Proto krvavá éra lidí kolem Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího začala v sunnitském trojúhelníku (o něm někdy příště).
Tehdejší předseda britské vlády Tony Blair na konci svých premiérských dnů v eseji Co jsem se naučil věřil tomu, že likvidací Kajdy v Iráku zmizí napětí a nastane v zemi klid. Kajdisté v Iráku vraždí dodnes a klid tam není i z jiných důvodů.
Válečné choroby a smrt |
Roku 2006 dostal každý třetí americký voják vracející se z války brzy psychologickou pomoc. Podle oddělení pro záležitosti veteránů měla třetina vojáků navrátivších se z Iráku a Afghánistánu, asi čtyřicet tisíc lidí, do roka psychické potíže. Trpěli nespavostí, nočními můrami, ztrátou kontroly („posttraumatický stresový chaos, PTSD). Vyskytly se případy sebevražd. U dvanácti procent vojáků vracejících se z Orientu byly diagnostikovány psychické problémy (PTBS). V některých případech došlo až na násilí na vlastních manželkách a na vraždy. V Iráku do konce roku 2006 padlo na 2900 Američanů, přes dvacet tisíc bylo vážně zraněno a na třicet tisíc utrpělo zranění, které nezpůsobil nepřítel. Tisíce vojáků přežily díky pokročilým lékařským technikám zranění, která by byla v minulých válkách smrtelná. Do konce října 2006 bylo ze 2800 vojáků 998 zabito minami (IED, improvised explosive devices), což je 35 procent všech armádních obětí z boje. 272 vojáci zemřeli po zásahu ruční palnou zbraní a 425 vojáků nespecifikovanou nepřátelskou palbou. Od roku 2005 fungovala v Bagdádu nové záludné vražedné nebezpečí, snipeři. Bagdádem kolovala videa z „práce" sniperů partyzánské skupiny zvané Islámská armáda. Její hvězdou byl jistý Džúbá, zřejmě smyšlený bagdádský ostřelovač, který prý zabil 37 Američanů (v jednom ze tří jeho videosnímků se chlubil, že jich bylo 645!). Podle korespondenta britského listu The Independent měli v akci své ostřelovače také Američané a bagdádským „šlágrem" části roku 2006 byly souboje sniperů sunnitských s šíitskými v odpravování civilistů. Mezi Araby byla tehdy v oblibě puška Tabuk irácké výroby s jugoslávským designem nebo také ruská puška Dragunov. |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.