Afrika je Afrika, a co se zdá jednoduché, se vždycky zkomplikuje. Ale nepředbíhejme... Chystali jsme se do Nairobi, kde jsme měli díky aktivní pomoci českého velvyslanectví převzít zásilku léků pro naše zdravotnické zařízení. Ráno jsme ještě udělali převaz popálené holčičce, která k nám přišla na kontrolu.
A podívali jsme se i na kluka, jemuž jsme v noci museli akutně amputovat část palce - psal jsem o něm v minulé reportáži.
Byla to naše první operace takového druhu, tak jsme byli napjatí, jak bude palec vypadat. Naštěstí bylo všechno v pořádku, rána nehnisala, chlapec neměl bolesti ani teplotu. Vysvětlili jsme místnímu personálu, jak se mají o oba pacienty starat, potom jsme instruovali ještě řemeslníky pracující na našem domku a vydali jsme se na cestu směr Nairobi.
Jeli jsme krásnou krajinou, po obou stranách osázenou čajovníkovými plantážemi, které po čase vystřídaly lesy uměle vysázených eukalyptů. Když je takový les připravený k těžbě, během chvíle ho spousty dělníků celý pokácejí, dřevo nařežou na metrové kusy a ty poskládají do velkých pravidelných kvádrů. Z dálky pak takový vyholený kopec vypadá dost bizarně. Ale jakmile se dřevo odveze, na kopec přijde další pracovní skupina a celý ho znovu osází malými eukalyptovými stromky.
Z prašné cesty jsme najeli na asfaltku, připomínající sýr ementál. Nejsou tu sice mrazy, které by povrch silnice roztrhaly, ale přetížená nákladní auta udělají svoje a zbytek dokončí přívalové deště. Místy jsme jeli na druhý rychlostní stupeň, abychom mohli do díry opatrně vjet a zase z ní vyjet, protože objet se nedá. Když jsme pak sledovali, jak takovýhle tankodrom zdolávají osobní auta a od výfuků (pokud je ještě mají) jim létají jiskry, byli jsme vděční za svůj terénní vůz s vysokou brodivostí.
Přijeli jsme do Naroku, města zhruba v půlce cesty do Nairobi. Narok je zahalený v oblaku prachu od nepřetržitě projíždějících nákladních aut a je tu horko, protože celá oblast leží skoro na úrovni mořské hladiny. Občas jsme potkávali Masaje, ozdobené vyřezávanými náušnicemi, náhrdelníky, a kroužky na zápěstích i nad kotníky. Mají s sebou i svoji tradiční zbraň - zvláštní zahnutou palici vyrobenou z kusu tvrdého dřeva - a taky prut, jímž na cestách odhánějí případné hady. Nosí pestrobarevné oblečení s převažující červenou, a v zelené krajině tak vytvářejí nádherný kontrast.
Do Nairobi jsme přijeli odpoledne. Navštívili jsme slovenskou ambulanci, kterou ve městě provozuje Trnavská univerzita, a pak jsme zamířili na českou ambasádu. Cestu k bráně lemovaly palmy a tropické rostliny s množstvím štěbetajících ptáků a asi po sto metrech už se rozkládá rezidence postavená ve starobylém koloniálním stylu. Naše nervozita z tak vznešeného místa rychle opadla díky milému vystupování paní velvyslankyně Fuschové; dokonce nám nabídla, abychom přespali radši v rezidenci než v hotelu.
Následující den jsme začali s panem konzulem Wenigerem a jeho spolupracovníky dávat dohromady písemnosti k převzetí zásilky léků. Ovšem Afrika je Afrika. Místní úřad dostal informaci, že vedle všech našich dokumentů potřebujeme ještě tzv. PIN našeho zdravotnického zařízení v Itibu. Začali jsme ho shánět a nakonec se nám to přes spoustu telefonátů a pomoc české Adry podařilo. Další den jsme se dozvěděli, že úředníkům nestačí samotné číslo, že chtějí vidět přímo dokument, kde je PIN Itibu přidělen. Včera to ještě nemuselo být, dneska už ano. Následovala další změť telefonátů, ale nakonec jsme sehnali i kopii dokumentu a těšili se na převzetí zásilky.
Ovšem to by bylo moc jednoduché. Úředníci chtěli další podpisy, schvalující už jednou schválené. Teprve když se do věci celkem razantně vložil pan konzul, celá věc se najednou vyřešila. Takže konečně můžeme dostat svoje léky? Ještě ne, nevydají nám je jako soukromým osobám. Musí je převzít dopravce, který je doveze na náš zastupitelský úřad, kde si je pak vyzvedneme my. Pan konzul tedy všechno zařídil a dopravce se v pátek vypravil pro naši zásilku. Radovali jsme se, že s ní hned v sobotu ráno můžeme vyrazit zpátky do Itiba. Ale jsme v Africe a tady přece platí „pole, pole" a „hakuna matata", tedy, jak už jsem jednou psal, „pomalu, pomalu" a „nic není problém". V pátek se na úřadech přece nikdo nepřetrhne, jednání se protahovalo, až místní zavřeli celní sklad a šli domů. Zásilku nám vydali až v pondělí.
Ještě než jsme odjeli z Nairobi, slyšeli jsme o banditech z kmene Kikuju, kteří ten den přepadli několik aut a řidiče podřezali. Jeli jsme domů se zapnutým majákem, rozhodnuti nezastavit za žádnou cenu, a kdyby nás někdo chtěl zastavit násilím, byli jsme připraveni použít všechnu sílu našeho auta a jeho čelního rámu, bez ohledu na následky pro útočníky. Městy jsme projížděli bez zastavení, vojáci a policisté, kterých bylo na silnici nevídaně, nás pouštěli přednostně a odstraňovali ze silnice železné ježky k zastavování aut. Do Itiba jsme přijeli v rekordním čase, zaprášení, unavení, ale šťastní, že jsme náklad dovezli v pořádku.
Než jsme odešli spát, ještě jsme stihli poslat nové fotografie popálené holčičky do pardubické nemocnice, aby nám poradili další léčbu. Následující den jsme začali s řemeslníky pracovat na opravě domku, chlapci s amputovaným kusem palce jsme odstranili stehy a pomocí léků dovezených z Nairobi jsme ulevili i popálené holčičce. V Itibu teď každý den prší, všude je spousta vody a bláta.
Je asi hodina po půlnoci našeho afrického času, venku leje jak z konve. To je hrůza, jak jsem se zase rozpovídal.
Své zážitky z Afriky popisuje humanitární pracovník organizace ADRA Aleš Bárta, který je na misi v keňské vesnici Itibo, kde vybudoval zdravotnické zařízení a porodnici; doprovod mu dělá vrchní sestra kardiologického oddělení pardubické nemocnice Jiřina Špelinová.
