Co se kdysi stalo v El Canu

Alex je pracovitý muž, který se nedá zastrašit životními ranami. Na okovy je zvyklý - jsou totiž jeho živobytím. Dnes je mu čtyřicet pět let a tatínek ho od malička zasvěcoval do tajemství kovářského řemesla. Také ho učil živit se prací, nekrást, nikomu neubližovat, neplést se nikomu do života a nepodvádět.

Alex se řídil radami svého starého otce a nedařilo se mu špatně. Ovšem až doteď. Říká se, že vždycky může být ještě hůř. Nyní se Alexovi vyhrožuje pokutami, domovními prohlídkami či konfiskací a jeho se zmocňuje nepotlačitelná tíseň, když si vzpomene na to, co se kdysi stalo v městečku El Cano.

O tamějších událostech mu vyprávěl otec, který se o nich dozvěděl od svých dvou kolegů z dílny. Oba strávili několik let ve vězení. První z nich za to, že za Batisty pracoval u policie, a přestože nikoho nezabil ani nemučil, odseděl si ve věznici v La Cabaña deset let a byl rád, že ho nezastřelili. Druhý byl pasákem ve čtvrti La Victoria. Prostitutky, na které dohlížel, zreformovali a udělali z nich taxikářky a jeho poslali za mříže.

Jeden z nich - který, to už si Alex nepamatuje - byl spřízněný s někým, koho se onen incident v El Canu přímo dotkl. V prosperujícím městečku jihozápadně od Havany, poblíž známého rekreačního střediska Marianao, bylo za revolučního útoku v březnu 1968 zatčeno několik vlastníků drobných podniků.

Tito lidé byli deportováni do vzdáleného tábora na hranici západní provincie Pinar del Río, kde byli vzati do vazby. Místo se podobalo vězeňským vesnicím, kam izolovali rolnické rodiny z Escambray, jež byly podezřelé z vypomáhání vzbouřencům.

Drobní podnikatelé z El Cana však vzbouřencům nepomáhali. V roce 1968 totiž od likvidace poslední ozbrojené skupiny uplynuly více než dva roky. Provinili se tím, že protestovali proti zásahům do svých dílniček a obchůdků, které podnikal stát prahnoucí po zrychlení komunistického procesu. Jejich vzpurný nesouhlas byl označen za kontrarevoluční čin a aktéři byli v poutech dostrkáni do policejních vozů. Později sebrali i jejich rodiny a majetek. Do El Cana se pak již nikdy nemohli vrátit a tyto oběti či jejich potomci dodnes žijí někde v Pinar del Río.

Bývalý policista a bývalý pasák však Alexovu otci povídali i o jiných rebelujících a potlačovaných městech. Vyprávěli mu také o rebelii v Imías i o tom, jak se tlouklo do hrnců v Cárdenas. Dozvěděli se o nich ve vězení.

Alex vyrostl u kovářské výhně mezi údery kladiva a otcovým vyprávěním. Tatínek mu předával příběhy, které slyšel od jiných nebo které si zažil na vlastní kůži, a syn se naučil věřit jen svým pažím, nemluvit více, než je třeba, a obávat se Moci a jejích snad nikdy nekončících pletich.

Starý kovář zemřel v roce 1995 a až do posledního dne tušil, že „něco chystají" - jako by nestačilo, co všechno za svá léta prožil. Alexovi schválili žádost a dostal povolení pracovat jako živnostník. Dařilo se mu dobře a myslel, že krize dosáhla dna a že nejhorší už je za nimi, ale mýlil se.

V poslední době k němu chodí na kontrolu a pátrají po tom, odkud pocházejí tyče, které kove, a všechen materiál na mříže, dveře a okna. Vedoucí kontrolor ho upozornil, že by bylo nejlepší, kdyby si sehnal zaměstnání někde ve státním. Kovář se mu na to už chystal odpovědět, ale pak si vzpomněl, co se před lety stalo v El Canu, a raději se odmlčel.

Před pár dny jsem Alexe potkal. Ztratil veškerý optimismus a v jednu chvíli se na mě podíval jako v předvečer popravy, položil mi ruku na rameno a pak mě šeptem varoval: „Dávej si bacha, kamaráde." Prý nejsme daleko od gulagů ani Pol Potových polí. Připomněl mi, že jeho táta říkával, že „jsou schopni všeho". A právě tehdy jsem se od něho dozvěděl, co se kdysi stalo v El Canu.

Foto: archiv