Až na pokraji občanské války se podle některých ocitla Francie v květnu 1958, kdy se její armádní důstojníci v Alžírsku vzbouřili proti vládě v Paříži. S prozíravým řešením přišel francouzský prezident René Coty, který 29. května pověřil sestavením vlády "nejvěhlasnějšího z Francouzů" generála Charlese de Gaullea.
Tomu se v následujících deseti letech podařilo nejen stabilizovat politický systém (vytvořením poloprezidentské páté republiky), ale též vydobýt pro Francii důstojné postavení na mezinárodní politické scéně.
De Gaulle se do čela vlády vrátil po 12 letech v politickém ústraní právě v době, kdy v Alžírsku, které bylo tehdy součástí Francie, zuřila válka za nezávislost. Jenže v Alžírsku žilo i na 1,5 milionu Francouzů, kteří o tuto zemi nechtěli přijít. Tamní francouzští důstojníci, velící armádě asi 900 tisíc mužů, kteří ještě nespolkli hořkou porážku z Indočíny (1954) a neúspěch ze suezské krize (1956), se rozhodli vyřešit alžírskou otázku sami.
Dnem D se stal 13. květen 1958, kdy moc v Alžíru uchopil Výbor pro veřejné blaho, který hrozil převratem i v Paříži. Nebezpečí zažehnal až de Gaulle, jehož 1. června parlament schválil premiérem a přiznal mu na půl roku výjimečné pravomoci. Někdejší válečný hrdina de Gaulle měl zprvu sympatie bouřících se důstojníků, neboť hodlal kolonii udržet. Později ale přešel k postoji "alžírské Alžírsko spojené s Francií" a nakonec uznal, že koloniální systém již není udržitelný. Kvůli nezávislosti Alžírska, schválené Francouzi v referendu, se de Gaulle stal terčem mnoha atentátů a čelil dvěma pokusům o puč.
Domácí rozvrácenou politickou scénu, na níž se od konce války do května 1958 23krát změnil premiér, stabilizoval de Gaulle novou ústavou, kterou přijali Francouzi v referendu v září 1958 a která přiznává hlavní slovo v domácí i zahraniční politice přímo volenému prezidentovi. Prvním prezidentem se podle této ústavy stal v lednu 1959 de Gaulle.
I v zahraniční politice se de Gaulle držel svého životního kréda "Francie bude veliká, nebo nebude vůbec". Za tímto účelem prosazoval vojenskou nezávislost Francie, jíž chtěl dosáhnout mimo jiné vstupem do jaderného klubu (první jaderný test provedla Francie v únoru 1960). V roce 1966 pak Francie vystoupila z vojenských struktur NATO, kam se dosud nevrátila.
De Gaulle se odmítal přizpůsobit tehdejší politice dvou bloků, i proto se angažoval při sjednocování Evropy. Tu si ale představoval jako konfederaci suverénních národních států, jejíž páteří bude osa Paříž-Bonn. V lednu 1963 podepsal s Německem historickou dohodu o spolupráci a dvakrát (1963 a 1967) vetoval britskou přihlášku do Evropských společenství. V rámci "strategie všech azimutů" navazoval de Gaulle spolupráci nejen se Západem, ale i s Východem (včetně Číny a Sovětského svazu).
Pád de Gaullea odstartovalo pařížské jaro 1968, kdy protesty studentů proti zkostnatělému univerzitnímu systému přerostly v generální stávku. Tyto události prezident ještě ustál, rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, z nichž vyšli pravicoví gaullisté posíleni. Jeho autorita však doznala hlubokou trhlinu.
Na duben 1969 vyhlásil de Gaulle referendum o regionální a senátní reformě a spojil ho s otázkou svého setrvání v úřadu (i když mu mandát končil až v roce 1973). Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác. Následující rok v listopadu zemřel.
Charles de Gaulle (narozen 22. listopadu 1890 v Lille) absolvoval prestižní vojenskou akademii Saint-Cyr. V první světové válce byl několikrát raněn a strávil dva roky v německém zajetí. Ve 30. letech publikoval řadu studií, v nichž prosazoval armádu složenou zejména z profesionálních tankových jednotek a úderného letectva. Jeho nadřízení ale trvali na obranné doktríně "neprostupné" Maginotovy linie až do vpádu německých vojsk do Francie v květnu 1940.
Kapitulaci de Gaulle odmítl a odešel do Anglie, odkud vyzval Francouze k odporu. Později se stal vůdcem francouzského odboje, ne však pro Spojence. Ti mu přiznalo právo podílet se na osvobozování Francie až v létě 1944. Od té doby byl de Gaulle předsedou francouzské vlády až do ledna 1946, kdy se, znechucen domácími stranickými boji, stáhl z politiky.
Foto: Profimedia
