Mořská úžina mezi Asií a Amerikou spojuje Severní ledový oceán s Tichým oceánem a nese jméno věhlasného cestovatele Vituse Beringa. A to i navzdory faktu, že slavný dánský mořeplavec v ruských službách nebyl jejím prvním objevitelem. Při své první kamčatské expedici ale toto severovýchodní pobřeží ruského impéria v těsné blízkosti amerického kontinentu důkladně prozkoumal.
Od chvíle, kdy loď sv. Gabriel poprvé vplula do Beringova průlivu, uplyne 26. srpna 280 let.
Stejně jako za mnoha dalšími objevnými plavbami ruských mořeplavců na přelomu 17. a 18. století stál i za touto cestou car Petr I. Veliký. Během své téměř čtyřicetileté vlády vyslal celou řadu geografických expedic, které měly za úkol zmapovat tehdejší představy o Sibiři a dálněvýchodních územích, kam teprve roku 1638 pronikly ruské jednotky.
Tehdy ještě nikdo netušil, že bylo dosaženo nejvýchodnějšího cípu euroasijského kontinentu. Důkazy přinesla až o devadesát let později právě Beringova expedice.
Zkušeného námořníka, který v ruských službách sloužil od roku 1703 v době vyčerpávající Severní války proti Švédsku, pověřil car namáhavým úkolem pouhých pět týdnů před svou smrtí. Jeho hlavním cílem bylo zjistit, jestli je Asie propojena s Amerikou.
Bering se s posádkou i zásobami přepravil po zemi na Kamčatku, kde postavil loď sv. Gabriel. Na ní podnikl roku 1728 průzkumnou cestu severně podél východoruského pobřeží. Proplul úžinou, zjistil, že zmíněné kontinenty nespojuje pevnina a v roce 1730 se vrátil zpátky do Petrohradu.
Po návratu byl ale kritizován, že pro mlhu Ameriku na vlastní oči nespatřil. Až na zpáteční cestě se Bering dozvěděl, že úžinu prvně objevil už v roce 1648 cestovatel a kozácký ataman Semjon Ivanovič Dežňov.
V následujícím období byly pod Beringovým vedením organizovány velkolepé výpravy, které měly zevrubně vědecky prozkoumat celou severovýchodní Asii.
K nim patřila i další dálněvýchodní expedice, při níž z nově založeného přístavu Petropavlovsk vyplula v roce 1741 již dvě ruská plavidla: sv. Petr pod velením Beringa a sv. Pavel řízený členem první kamčatské expedice Alexejem Čirikovem. Obě lodě splnily své poslání dostat se k pobřeží Ameriky a úspěšně, byť jednotlivě, dopluly do vod Aljašského zálivu. Podél Aleutských ostrovů se pak vracely na Kamčatku.
Vlivem nepříznivého počasí ale Beringova loď ztroskotala na jednom z Komandorských ostrovů. Náročné podmínky v kruté zimě nepřežila velká část posádky, navíc oslabená nedostatkem vitaminu C. Nemoci podlehl 8. prosince 1741 i Bering.
K uctění mořeplavcovy památky byl ostrov pojmenován Beringův, stejně jako přilehlé moře. Část přeživší posádky v čele s přírodovědcem Georgem Wilhelmem Stellerem pak o cestě podala písemné svědectví.
Význačná námořní kariéra rodáka z dánského přístavu Horsens (1681) začala v mladém věku. Ve dvaadvaceti letech se nechal zapsat u carského loďstva a přestěhoval se do Ruska, kde se oženil. S ruskou manželkou měl několik dětí. Údajně naposledy pobyl Bering v rodné zemi v roce 1715, když navštívil Kodaň.
Ačkoliv je Beringovo jméno světově proslulé, o jeho podobě se donedávna mnoho nevědělo.
Společný rusko-dánský vědecký tým proto exhumoval námořníkovy ostatky a na základě rozsáhlého forenzního výzkumu pak vědci vytvořily předpokládanou Beringovu tvář (viz snímek výše).
Foto: Profimedia a archiv
