Ano, dokážeme to. Jak nic neříct a přesto zapůsobit

Minulý týden, kdy se vůdci zemí celého světa setkávali v Londýně, Štrasburku a v Praze, měli lidé píšící jejich projevy velice napilno. Z analýzy BBC ale vyplývá, že jen část úspěchu projevu závisí na tom, co vlastně politik řekne. Zvlášť to platí pro americké prezidenty.

Když Barack Obama vstal, aby přednesl svou inaugurační řeč, ohromné davy před ním nepřišly jen proto, aby viděly nástup 44. amerického prezidenta, ale chtěly hlavně na vlastní uši slyšet nového vůdce země mluvit.

Ted Sorensen psal projevy prezidenta Kennedyho. Říká, že „slova jsou nástrojem, který prezident USA používá k vládnutí své zemi a získávání podpory světa."

V americké politice to ale vždy tak nebývalo. V osmnáctém století se politické projevy nepřednášely, ale četly. David Frum, který psal projevy pro Bushe, zdůrazňuje, že tehdejší politická kultura považovala řečníky za nedůvěryhodné.

To se ale v následujícím století změnilo, v jednom případě s tragickými následky.

William Henry Harrison ze strany whigů vyhrál v roce 1840 prezidentské volby, i když ho demokraté zobrazovali jako těžkého pijáka, který žije ve srubu. Ve skutečnosti byl Harrison synem virginského plantážnického aristokrata a vystudoval historii antiky.

Rozhodl se pomluvy vykořenit tím, že v inauguračním projevu, který trval tři hodiny, použije všechny řečnické figury, které se naučil při studiu klasiků.

Bohužel bylo ten den velice chladno a Harrison během jednoho měsíce poté zemřel na zápal plic.

Některým prezidentům se vyplatilo být spíše struční. Gettysburgský projev Abrahama Lincolna z roku 1863 má jen 278 slov. Přesto jde o jeden z nejcitovanějších projevů historie.

Řeč těla

V řečnictví jde často spíš než o argumenty o dramatický výkon. V antickém Římě si senátoři navzájem kritizovali dramatické výkony. Úspěch každého politika z velké části záležel na stylu jeho projevu.

Bývalý americký prezident Bill Clinton si byl vědom, že stejné pravidlo do značné míry platí i dnes. „Velká část komunikace nemá nic společného se slovy, často jde o řeč těla, barvu hlasu nebo pohled do očí," říká.

Také rytmus řeči je důležitou složkou každého projevu. Bill Clinton se snaží komponovat svoje veřejné řeči „jako jazzovou skladbu, s improvizačním sólem uprostřed." Winston Churchill se snažil, aby jeho projevy zněly jako biblické žalmy.

V rukou demagoga se ale působivá rétorika může stát nebezpečnou zbraní. „Antičtí kritici by v Hitlerovi našli potvrzení všech svých výhrad proti rétorice," říká historička Charlotte Higgins.

Změna a naděje

Působivé řečnické výkony jsou proto často považovány právě za příznak demagogie.

Od doby masového rozšíření televize jsou všechny složky politických projevů dostupné každému. Politici, kteří nepůsobí dostatečně atraktivně tak ztrácejí, jak už na začátku šedesátých let prokázala slavná televizní debata mezi Richardem Nixonem a jeho protivníkem Johnem F. Kennedym.

Od té doby se kandidátům věnují specialisté, kteří se snaží, aby gestikulace a tón hlasu jejich svěřence působily dostatečně „prezidentsky".

Barack Obama má všechna tato pravidla v malíčku.

Jeho projev v Praze přerušovalo několik vln hlasitých ovací, i když prezident USA neřekl vlastně nic, co by se nedalo očekávat. Jasně se nevyjádřil ani k radarové základně ani nesdělil, jak přesně hodlá dosáhnout světa bez jaderných zbraní.

Lidé se ale podle vědců rozhodují mnohem častěji podle emocí než podle argumentů. Působivý řečník dokáže tedy lidi lépe motivovat ke změně a dát jim naději. A o naději a změně má být podle kampaně i vláda Baracka Obamy.

Foto: Jan Zatorsky, Lucie Pařízková, Wikimedia Commons a Reuters