Očima Dana Macka
Britské vládní strany spějí buď k fúzi, nebo k rozkolu

Dnešní doplňovací volby staví britskou vládní koalici před nezvyklé dilema. Voliči ani politici nejsou v tamním většinovém volebním systému zvyklí na situaci, kdy se o voliče přetahují dvě strany, které obě nesou vládní odpovědnost.

Doplňovací volby v anglickém volebním okrsku Oldham East a Saddleworth jsou prvním reálným barometrem toho, jak britská veřejnost vnímá politiku dnešní britské vlády. Všechny hlavní strany přikládají doplňovacím volbám v Oldhamu velký význam a kampaň zde vedli osobně šéf opozičních labouristů Ed Miliband, konzervativní premiér David Cameron i šéf liberálních demokratů vicepremiér Nick Clegg. 

Od loňských parlamentních voleb to bude první volební test pro labouristickou opozici i vládní koalici, která razantně usiluje o snížení rozpočtového deficitu. Předvolební průzkumy kandidátům vládní koalice příliš dobrého nepřejí.

Do britského parlamentu se volí podle jednokolového většinového volebního systému v jednomandátových volebních okrscích, kdy "vítěz bere vše". S tím, že opoziční labouristé křeslo obhájí, je koalice víceméně smířena. Jde tedy o to, jaké bude pořadí stran na druhém a třetím místě.

V okrsku ležícím na předměstí Manchesteru na severu Anglie vyhrál v květnu labourista Phil Woolas rozdílem pouhých 103 hlasů nad liberálnědemokratickým kandidátem. Tehdejší vítěz však byl na podzim zbaven mandátu kvůli nepravdivým výrokům během kampaně. Konzervativci v daném obvodě skončili až třetí.

Kdyby liberální demokraté tentokrát klesli na třetí příčku, mohlo by to ohrozit vnitrostranickou pozici vicepremiéra Clegga a tím i celou koalici. Premiéra Camerona to staví před nepříjemné dilema. Jako šéf strany si přeje co nejlepší úspěch konzervativců, ale jako šéf kabinetu potřebuje, aby lepší výsledek zaznamenali liberální demokraté. Vyzdvihuje proto ústupky, které menší koaliční straně učinil.

Současný koaliční kabinet je první koaliční vládou od druhé světové války. Voliči ani politici nejsou ve většinových volebních systémech na koaliční soužití zvyklí. Situace, kdy se o voliče přetahují dvě strany, které obě nesou vládní odpovědnost, je proto pro Angličany matoucí.

Ve většinových systémech jinde ve světě se koaliční kabinety občas sice vyskytují (Kanada, Austrálie), ale jde o dlouhodobé partnerství regionálně zakotvených stran, které si vzájemně přímo nekonkurují.

V případě britských konzervativců a liberálních demokratů však zatím žádné vymezení "sfér vlivu" neexistuje. Obě vládní strany tak kandidují proti sobě, což ve většinovém systému nedává smysl. V britských médiích se proto objevily spekulace, že situace spěje ke sloučení obou vládních stran či alespoň k dlouhodobému partnerství.   

Ačkoli by předsedové obou stran takové řešení uvítali, řadoví straníci to sotva dopustí. Koalice se sice dokázala dohodnout na drastických rozpočtových škrtech, ale jejich názory například na evropskou integraci jsou diametrálně odlišné.

Dle předvolebních průzkumů by však dlouhodobé volební partnerství s konzervativci pro liberální demokraty představovalo záchranu od politické záhuby.

Podpora britských liberálních demokratů je nyní nejnižší od roku 1988, kdy byla strana založena. "Je zřejmé, že konkrétní politika i celkové směřování koaliční vlády pobouřily mnoho voličů liberálních demokratů, zatímco stoupenci konzervativců jsou vcelku spokojeni," řekl listu Independent politolog John Curtice z univerzity Strathclyde v Glasgow.

Poslední nadějí pro Nicka Clegga je květnové referendum o volební reformě, jež by britský většinový systém rozšířila o takzvané alternativní hlasování (alternative vote), jaké mají například v Austrálii.

Voliči tam v jednomandátových obvodech označují preferované kandidáty podle míry podpory čísly jedna, dvě, tři atd., přičemž číslo jedna udělí kandidátovi, kterého chtějí nejvíce podpořit. Neuspěje-li kandidát, kterého mají na první místě, jejich hlasy připadají druhému kandidátovi atd.

Britští liberální demokraté věří, že by z uvedeného systému mohli těžit, neboť pro voliče konzervativců i labouristů bývají "druhou volbou". Nejprve však musí reformu schválit voliči v referendu.

Konání referenda je koaličním ústupkem premiéra Camerona, jehož strana se proti volební reformě ostře staví. Fandové staré dobré Anglie si tamní starobylou demokracii bez většinového principu "vítěz bere vše" nedovedou představit. Případný neúspěch referenda by však vicepremiér Clegg vnitrostranicky neustál, což by nejspíš znamenalo předčasný konec první vlády pod konzervativním vedením od roku 1997.

Cameron tak bude před referendem řešit podobné dilema jako před nynějšími doplňovacími volbami v okrsku Oldham East a Saddleworth. Jako šéf strany by měl vyslyšet přání svých straníků, ale jako šéf kabinetu potřebuje, aby byli spokojeni liberální demokraté.

Taková koalice by měla logicky skončit buď fúzí stran, nebo pádem vlády. Koaliční kabinety se do většinového volebního systému evidentně příliš nehodí.