Ve Francii se debatuje, zda by se stát neměl podílet na financování náboženských institucí a hlavně mešit. Zákon z roku 1905 sice zaručuje odluku státu a církve, ale současná situace si možná vyžádá jistou revizi.
Laicita je ve Francii základní republikánskou hodnotou, totiž přístup, že víra je každého soukromá věc a stát se do ni nemá nijak vměšovat. S rostoucím významem islámu se ale mnozí tážou, jestli to tak má být i nadále. Vládní Svaz pro lidové hnutí (UMP) proto inicioval širokou partajní debatu o laicitě a místě islámu v současné Francii, závěry se mají shrnout začátkem dubna. "Velmi draze jsme zaplatili za nevidomost k imigraci v osmdesátých letech. Debata byla tabu. S laicitou a islámem se teď děje totéž," zdůvodňoval prezident Nicolas Sarkozy debatu.
Názory se liší i v samotné vládě - státní tajemník pro bydlení Benoist Apparu by mešity z rozpočtu financoval, pro ministra průmyslu Erica Bessona je naopak století stará norma "svatým zákonem", stejně jako pro velkou část Francouzů. Mluvčí vlády François Baroin rovnou mluví o "otevírání Pandořiny skříňky", píše web lejdd.fr.
Alsaský model?
Region Alsasko a lotrinský departmán Moselle by mohly sloužit jako vzor pro státní podíl na náboženství kvůli své specifické historii. V roce 1905 totiž náležely Německu jako spolková země Alsasko-Lotrinsko a po návratu pod francouzskou republiku si směly zachovat určitá specifika právního systému, včetně Napoleonova konkordátu s církví z roku 1801. Zákon o oddělení církve tu dodnes neplatí, jenže konkordát počítal jen s katolíky, protestanty a židy, vyvstává potřeba takto uznat (a organizovat) i muslimy.
"Dnes se situace změnila. Netřeba říkat, že se náš konkordát musí přinejmenším pokusit o integraci islámu," říká poslankyně za alsaský departmán Horní Rýn Arlette Grosskostová. "Faráři, rabíni a pastoři jsou placeni státem a mají status státního úředníka, mají uznané vzdělání na teologické fakultě, která uděluje magisterské a doktorské tituly." Stejné postavení, ale i požadavky by podle ní měli mít i imámové.
A dalším důvodem je průhlednost financování, ke které konkordát přispívá. V praxi se na křesťanských a judaistických financích v Alsasku a Moselle podílí různé úrovně státní správy, region, departmán i obec. Podíl veřejné kasy může mimo jiné nahradit finance od muslimských radikálů z Francie i ze zahraničí. A uznání konkordátu pro islám by rovněž přineslo "uznání tohoto náboženství ve stejném smyslu jako těch ostatních, což se momentálně děje oficiózně, ale ne oficiálně. A přispělo by k lepšímu soužití," řekla lejdd.fr Grosskostová.
Například na stavbě štrasburské Velké mešity (dokončení se plánuje na letošní srpen) se veřejné rozpočty podílí 26 procenty, další nemalé sumy zaslalo i Maroko a Saúdská Arábie.
Někdejší Alsasko-Lotrinsko by tedy mohlo být celé Francii vzorem - či pokusným králíkem - pro sponzorování islámu, ale slavný zákon se jeví jako nezrušitelný. Esejista Alain Minc, blízký poradce Sarkozyho, alespoň navrhuje "dočasný text na několik let", který by jej jaksi obešel a povolil veřejným rozpočtům kofinancovat muslimské stavby. Ostatně se stoletý zákaz často obchází nejrůznějšími kličkami, ať už jde o katedrály, synagogy nebo mešity. Veřejné finance - či přinejmenším úlevy nebo takřka nulové nájmy - umožňují stavbu či chod mnoha náboženských staveb.
