Kočovný cirkus
Část europoslanců bude opět apelovat na jen jedno sídlo

Evropští poslanci mají tento měsíc na programu dvě čtyřdenní plenární zasedání ve francouzském Štrasburku. Spolu s nimi tam pokaždé z Bruselu cestují i tuny nejrůznějších dokumentů. Ke kočovnému životu, který ročně stojí okolo 180 milionů eur (asi 4,7 miliardy korun), je nutí historicky vzniklé uspořádání, podle něhož se 12 plenárních jednání Evropského parlamentu musí každý rok konat v jeho formálním sídle, tedy právě ve Štrasburku.

Mezi europoslanci, kteří obvykle pracují v Bruselu, nyní sílí snaha přesvědčit země EU, aby změnou unijních smluv umožnily europarlamentu rozhodovat o jeho vlastním sídle.

V srpnu europarlament nezasedá, v říjnu jsou proto plenární schůze rovnou dvě. Budova ve Štrasburku je jinak 317 dní v roce prázdná, například parlamentní výbory jednají v bruselském sídle instituce. Další budovy parlamentu, kde pracuje jeho administrativa, jsou v Lucemburku.

Uspořádání mělo symbolizovat sbližování členských zemí, připomíná důvody historického rozhodnutí europoslankyně Judith Merkiesová z nizozemské Strany práce. "Původně pozitivní symbol evropské jednoty se však stal symbolem velmi negativním," míní.

Nákladné přesuny lidí i listin, v unijním slangu označované jako "létající cirkus", jsou podle ní nejen snadným terčem kritiky ze strany hnutí, která evropskou integraci odmítají jako takovou, ale jsou i problémem praktickým. V roce 2009 se podle statistik uskutečnilo zhruba 16 tisíc jednání mezi zástupci různých evropských institucí, které většinou sídlí v Bruselu, letos to zatím bylo okolo 40 tisíc.

Evropské volby se konají příští rok na jaře. Evropští politici o nich často mluví jako o souboji mezi zastánci evropské integrace a lidmi vůči EU skeptickými až zcela odmítavými.

Parlament sám přitom o redukci počtu svých sídel paradoxně rozhodnout nemůže, poslanci u Soudního dvora EU narazili loni už jen se snahou sloučit dvě říjnové schůze do jedné. Snahy se situací něco dělat se objevují už roky. Změnu pravidelně žádají různé petice.

Problematika je součástí základních smluv unie, které mohou změnit jen členské země jednohlasným rozhodnutím. A právě tímto směrem se vydala poslední snaha se situací něco udělat, neboť podle Lisabonské smlouvy může nyní parlament zemím EU změny smluv navrhovat.

"Parlament, který není pánem nad svým vlastním sídlem, není nejspíš příliš důvěryhodný ani v dalších otázkách," poznamenala k tomu Merkiesová.

Příslušný dokument schválil tento týden výraznou většinou výbor pro ústavní záležitosti, podobná vyjádření už daly i jiné orgány EP. Podle zastánců jednoho sídla je nyní pro tuto variantu přibližně 80 procent z nynějších 766 evropských zákonodárců. Loni v březnu nezávaznou rezoluci žádající přesun instituce do Bruselu podpořilo 429 zákonodárců, zatímco proti bylo 184 a 37 se zdrželo.

Pro evropské země není téma příliš zásadní, proti jsou z pochopitelných důvodů především Francouzi a Lucemburčané.

Když se na vlády či prezidenty osmadvacítky s žádostí o vysvětlení jejich postoje k této otázce obrátil český europoslanec Eduard Kožušník (ODS), odpovědělo mu 13 z nich: devět vlád, včetně české, s revizí evropských smluv souhlasilo.

Slováci se ani po 228 dnech, které na odpověď potřebovali, jednoznačně nevyjádřili. Proti byli kromě Francouzů a Lucemburčanů také Estonci. Kancelář francouzského prezidenta v odmítavé odpovědi mimo jiné uvedla, že Štrasburk je symbolem francouzsko-německého usmíření.