Nerovnost
Chudí plodí chudé a bohatí bohaté. Ohrožená demokracie

Když se evropští finančníci postavili na odpor proti zavedení sankcí proti Rusku, vypadalo to jako parodie marxistického hesla: Oligarchové všech zemí, spojte se! Je to ale jen smutné potvrzení teze amerického autora Davida Rothkopfa, že sociální nerovnosti začínají ohrožovat demokracii. Jak napsal polský list Gazeta Wyborcza, problém není jen chudoba nejchudších, ale i bohatství nejbohatších.

Linda McQuaigová a Neil Brooks v knize The Trouble with Billionaires použili metodu, kterou vymyslel nizozemský ekonom Jan Pen. V jeho modelu společnosti pochodující na přehlídce má každý výšku odpovídající výši jeho výdělku.

Přehlídku by v Anglii 17. století zahajovali mikroskopičtí žebráci a tuláci. Řemeslníci s výdělky okolo 40 liber by byli průměrného vzrůstu, zatímco arcibiskupové a knížata s příjmy přesahujícími 6000 liber by dorůstali do výše 250 metrů.

V dnešní Británii by nejprve vyšlápli lidé na sociálních dávkách, s výškou asi 30 centimetrů. Pokladní z hypermarketů a servírky z jídelen by přerostly sotva metr. Supermodelka Kate Mossová by byla půl kilometru vysoká, ale nesahala by ani po pás mediálnímu magnátovi Rupertu Murdochovi.

Bývalý šéf banky Barclays Bob Diamond vyletěl na dlažbu s takovým zlatým padákem, že dosahuje téměř dvoukilometrové výše. Ale je trpaslíkem vedle šéfů spekulativních fondů: Chris Rokos vyrostl na 8,1 kilometru, zatímco Alan Howard má hlavu ve stratosféře, ve výši 32,4 kilometru. Ani letadla tak vysoko nelétají.

Nikoliv ve všech západních zemích se nerovnosti v posledních třech dekádách vyšponovaly až do stratosféry jako v USA a v Británii, a to díky neoliberálním reformám někdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana a bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové a jejich nástupců. Richard Wilkinson a Kate Pickettová sesbírali údaje k porovnání kvality života v zemích na podobném stupni vývoje, ale s rozdílnou úrovní nerovností.

Závěr je jasný: čím je nerovnost větší, tím hůře se žije všem, tedy nejen těm nejchudším.

Privilegia současných boháčů se vysvětlují jako cosi zcela jiného než za dob šlechty a nevolnictví. Miliardáři o sobě mluví jako o "meritokracii".

Bill Gates má být tím, kdo za miliardy vděčí vlastní práci a talentu. Ale první milion vydělal stejně jako většina boháčů: narodil se do rodiny milionářů. Tátovy peníze mu pomohly už jako středoškolákovi tím, že se ocitl v elitním soukromé škole s přístupem k počítači, což v 60. letech byla vzácnost. Tátovy peníze pomohly Billovi také dostat se na Harvard.

Ale klíčovou roli v přerodu z milionáře na miliardáře sehrály máminy konexe, díky kterým vydělal jmění na kontraktu s IBM.

Podobné je to i s jinými boháči z virtuálního světa. Mark Zuckerberg by neměl 32 miliard, kdyby ho bohatý táta neposlal nejprve na prestižní soukromou střední školu a pak na Harvard.

Rothkopf, McQuaigová a Brooks věnují v knihách hodně pozornosti roli miliardářů v krizi 2008. Zatímco většina zchudla, boháči zbohatli.

Krize se často vysvětluje tím, že si Američané brali úvěry, na které neměli. Ale finančníci jim půjčovali nikoliv z dobroty, ale s vědomím, že vydělají bez ohledu na to, zda půjčky budou splaceny, anebo ne.

John Paulson na krizi vydělal 3,7 miliardy dolarů, což by mu v Penově přehlídce opatřilo vzrůst sahající do vesmíru: 134 kilometrů.

Paulson investoval v podivný finanční nástroj Credit Default Swap (CDS), představující cosi jako pojistku hypoték pro případ nesolventnosti klienta, ale s tím, že příjemcem je někdo jiný. Asi jako zaplatit pojistku za sousedovo auto v naději, že se vybourá.

"Jak vysvětlit, že práce Johna Paulsona stojí tolik jako práce 80 tisíc zdravotních sester? Stojí za práci jediné sestřičky?" ptají se McQuaigová a Brooks.
V roce 1950 v USA nejvíce vydělal šéf automobilky General Motors Charlie Wilson, a to 586 tisíc dolarů ročně. To by odpovídalo dnešním pěti milionům dolarů. Ale platil nejvyšší sazbu progresivní daně - 91 procent.

Wilson šéfoval kvetoucí firmě. Nevymýšlel, jak vzít stát na hůl, ale naopak. General Motors v roce 1955 s pýchou ohlásil, že jako první firma v dějinách USA odvedla státu na daních více než miliardu dolarů. Facebook v roce 2012 nejenže nic nezaplatil, ale ještě dostal zpět 429 milionů dolarů jako přeplatky z předchozích let.

General Motors býval největším zaměstnavatelem v USA. Míval více než 600 tisíc pracovníků, kteří se považovali za nejblahobytnější dělnickou třídu na světě. Žili na úrovni, která je pro dnešní informatiky nedosažitelná. Mohli si dovolit dům, auto a manželku v domácnosti.

V roce 2007 šéf General Motors Rick Wagoner dostal 16 milionů dolarů za řízení, které dostalo podnik do ztráty 39 miliard dolarů. Je to ukázkový příklad, že výše odměny manažerů nemá vliv na kvalitu řízení.

I prodělečné firmy vyplácely šéfům obrovské odměny. V krizovém roce 2008 odměny na Wall Street souhrnně dosáhly 18,4 miliardy dolarů.

To připomíná antické vzory: aténští "potomci dobrých otců" si říkali "dobří" a báli se "mnohačetných". V 7. století před naším letopočtem na obranu svých privilegií zavedli tyranii. Vymýcení korupce pak vyžadovalo Drakóna a drakonická opatření.

Současní autoři nenavrhují tak radikální řešení, ale návrat k ověřeným modelům 50. a 60. let: progresivní zdanění, očistu systému, státní kontrolu nad korporacemi. Není ale pozdě?