Před druhou světovou válkou tvořili Židé přes 30 procent obyvatel polského města Lodž a toto průmyslové město bylo důležitým centrem židovské kultury. Lodžská židovská komunita byla druhou největší v Polsku po Varšavě. Měsíc po napadení Polska Německem se město dostalo do rukou nacistů, kteří v jeho chudinské čtvrti Baluty zřídili v roce 1940 židovské ghetto. Tam byli nahnáni Židé z Lodže i z dalších měst a zemí včetně Československa. Ghetto bylo zlikvidováno před 75 lety, 29. srpna 1944. Z více než 200 tisíc lidí, kteří prošli jeho branami, jich válku přežilo asi deset tisíc.
Němci sáhli ke zřizování ghett poté, co obsadili západní část Polska. V jejich rukou se najednou ocitly přes dva miliony Židů. Nacisté ale v té době ještě nebyli připraveni a rozhodnuti ke konečnému řešení židovské otázky, tedy k fyzické likvidaci Židů. Největší ghetta vznikla ve městech s významnou židovskou populací a s dobrým dopravním spojením. Největší bylo ve Varšavě (480 tisíc lidí), kromě Varšavy a Lodže další velká byla ve Lvově, Minsku nebo Terezíně. Ghetta sloužila pouze jako sběrné a přestupní stanice na cestě Židů do vyhlazovacích táborů.
Po obsazení Lodže nacisté změnili jméno města na počest německého generála z první světové války na Litzmannstadt. Rozhodnutí o zřízení ghetta Němci oznámili v únoru 1940. Do čtvrti o rozloze pouhých čtyř kilometrů čtverečních vměstnali 160 tisíc lodžských Židů, ke kterým později přibyly desítky tisíc Židů z dalších polských měst, ale i z Německa, Rakouska i Lucemburska. V říjnu a listopadu 1941 bylo do lodžského ghetta deportováno pět tisíc českých Židů (přežilo z nich pouhých 277) a do zvláštní části ghetta bylo umístěno také pět tisíc Romů. Celkem prošlo branami ghetta více než 200 tisíc lidí.
V přelidněném ghettu panovaly otřesné podmínky a asi pětina jeho obyvatel zemřela ještě před transporty do vyhlazovacích táborů následkem nemocí a nevyhovujících životních podmínek.
V roce 1942 začali Němci Židy z Lodže vraždit v Chelmnu nad Nerem, prvním vyhlazovacím táboře na území Polska. V táboře, kde se zpočátku k zabíjení používaly nákladní vozy, které měly do nákladového prostoru vyvedený výfuk, zahynuly například děti z Lidic a Ležáků nebo dvě sestry spisovatele Franze Kafky. Od roku 1942 Němci začali Židy z ghetta využívat hlavně k otrocké práci.
Výraznou postavou lodžského ghetta byl šéf židovské rady Chaim Rumkowski. Hodnocení jeho osoby se liší. Pro část obyvatel byl dokonce kolaborantem s nacisty, který měl diktátorské sklony, pro další byl zase tím, kdo se snažil přísnou disciplínou a důrazem na plnění pracovních norem zajistit chod ghetta co možná nejdéle. Tak jako ostatní židovští starší měl na starost i přidělování lidí do transportů.
V červnu 1944 se nacisté rozhodli ghetto zlikvidovat. Rumkowski to podal zbědovaným obyvatelům tak, že Němci potřebují další pracovní sílu na jiných místech. Transporty ale byly v červenci zastaveny, protože Němci před postupující sovětskou armádou zlikvidovali tábor v Chelmnu. Další Židy poté poslali na smrt do Osvětimi, kam byl jako jeden z posledních deportován i Rumkowski s rodinou.
V srpnu bylo ghetto zlikvidováno a lednového osvobození sovětskými vojáky se dočkalo 877 Židů, kteří se po likvidaci ghetta ukryli v jeho labyrintu.
