Byl to případ, který loni vyvolal pozdvižení. Francouzská občanka a konvertitka k islámu se dala do služeb Islámského státu a bez vědomí manžela do něj odvlekla i svého malého syna. Jako jedné z mála se jí podařilo uprchnout zpět do Evropy. Britské deníky The Observer a The Guardian přinesly její výpověď.
Sophie Kasisi nemůže odtrhnout pohled od fotografie čtyřletého chlapce v maskáčích a s černým šátkem na hlavě, na němž stojí výkřik v arabštině, že nevěřící je potřeba vraždit. To je nedávný propagandistický tah Islámského státu. V očích má slzy a v krku knedlík. "Mohl to být můj syn," říká třesoucím se hlasem. "Je pro mě nesmírně těžké, že to musím přiznat. Chce se mi z toho brečet. Radši bych nás oba zabila, než abych připustila, aby se z něj stal vrah ve spárech těch zrůd.
"Zrůdami" má na mysli IS. Její syn přitom býval mohl padnout do rukou džihádistům jenom díky tomu, že jim ho tam sama odvezla. Sophie je jedna z mála evropských občanek, které mají možnost hovořit o své eskapádě do hnízda IS v syrské Racce a o zdařilém návratu. Francouzek ve službách IS je podle tajných služeb kolem 220. Zatímco před dvěma lety jejich podíl na bojovnících džihádu tvořil zhruba deset procent, nyní je to více než třetina.
Jak se rodí džihádistka
V křehké Sophii, která si ze strachu ze msty nechala pozměnit jméno, by jen těžko někdo hledal prototyp bojovnice. Rodačka z přísné katolické rodiny z Konga do Paříže přišla v devíti letech po smrti své matky, s jejíž ztrátou se pořádně nevyrovnala ani díky šťastnému manželství a vlastní mateřské zkušenosti. Jako sociální pracovnice se Sophie zaobírala imigranty na pařížských periferiích. Konvertovala k islámu, aniž by o tom zpravila svého ateistického manžela. Nově přijatou vírou prý chtěla zaplnit prázdno, které v sobě cítila po smrti své matky.
Po konverzi k islámu se dostává do kontaktu se třemi mladými muslimy, kteří v září 2014 odcestují do Sýrie. Se Sophií však udržují každodenní kontakt. Sophie se pasuje do role mediátora mezi nimi a jejich bezradnými rodinami ve Francii. "Byla jsem přesvědčená, že mám situaci pevně v rukou, až teď mi dochází, že byli patrně vytrénovaní k tomu, aby rekrutovali lidi jako já. Dokázali postupně zacílit na mé slabé stránky. Věděli, že jsem sirotek a že jsem konvertovala k islámu, věděli, že jsem měla velice nízké sebevědomí."
20. února 2015 Sophie sděluje svému manželovi, že musí kvůli své práci na pár dní do Istanbulu, svého syna bere s sebou. Jakmile je na turecké půdě, cestuje po známé džihádistické stezce jižním Tureckem do Sýrie. Po příjezdu do Rakky se však její iluzorní obrázek ráje, o němž slyšela ve Francii, rozpadá jako domeček z karet. Nesmí se sama pohybovat venku, musí se zahalovat od hlavy k patě a navíc musí odevzdat své doklady a omezit kontakt s rodinou.
Fikce a realita
V porodnici, kde pracuje, je Francouzka šokovaná, když vidí všudypřítomnou bídu a personál, který nemá s pacienty žádné slitování. Všude panuje neúprosná hierarchie - všemu velí "arogantní džihádisté ze Západu", zatímco místní Syřané jsou na úplně spodní příčce žebříčku. Sophie přebývá v bytě, který po sobě zanechala rodina syrských uprchlíků, společnost jí dělají opuštění kanárci v kleci, kteří jí jsou živou upomínkou situace, do níž sebe i svého syna vlastní vinou dostala.
Deset dní stačí na to, aby prozřela z ochromující letargie. Je jí jasné, že udělala fatální chybu. "Prosila jsem je, ať mě pustí domů, každý den. Říkala jsem, že se mi stýská po rodině a že můj syn potřebuje svého otce. Nejdřív si vymýšleli různé výmluvy, proč to nejde, pak přišly výhružky. Tvrdili, že jsem žena bez doprovodu a že sama se synem nikam nesmím. A pokud se o to pokusím, tak mě ukamenují nebo zavraždí."
Sophie se musí porvat se svým strachem. "Děsila jsem se, že když mě chytí, tak mi seberou syna. Celou dobu jsem k němu promlouvala, aby nezapomněl, že ho jak já, tak jeho otec milujeme a že musí být hodný na všechny holčičky. Doufala jsem, že to v něm zůstane a že pokud se mi něco stane a on se dostane do spárů IS, tak můj hlas bude slyšet ve své hlavě a že nebude schopen nikoho zabít."
Když chce jeden francouzský džihádista vzít jejího syna s sebou do mešity, nechce ho Sophie pustit. Odpovědí jí je rána do obličeje. "Byla jsem v cizí zemi, jejíž řeči jsem nerozuměla a nikoho jsem tam neznala. Dívala jsem se na svého syna a pochopila jsem, že jsem udělala nesmírnou chybu, největší chybu svého života. Věděla jsem, že to musím ustát a musím nás odtamtud dostat pryč stůj co stůj."
Dělohy Zápaďanek
Francouzští džihádisté Sofii umístí do "madaffy", ubytovny pro cizinky s vězeňským režimem, kde ke svému zděšení přihlíží, jak malé děti sledují v televizi popravy IS, zatímco jejich matky u toho jásají a tleskají. "Pro tyto ženy byli bojovníci IS princové na bílém koni, silní mocní muži, kteří je ochrání. Jediný způsob, jak se dostat z madaffy bylo provdat se za bojovníka džihádu. Zápaďanky tam v podstatě nejsou ničím jiným, než dělohou na výrobu malých džihádistů."
Druhého dne, zatímco se připravuje její svatba, objeví Sophie dvířka. Nejsou zamčená. Vyjde jimi ven a už se nezastaví. Dostane se do bezpečí k syrské rodině, kteří ji u sebe schovávají pod hrozbou ztráty vlastního života. Díky nim se Sophie dostává do kontaktu se syrskou opozicí, kterou předtím kontaktoval její manžel z Francie. V noci 24. dubna 2015 se Sophie obléká do nikábu, pod nějž ukrývá i svého syna, a na motorce se díky odvážnému Syřanovi nechává převézt na tureckou hranici. Její příběh, vydaný v nakladatelství Robert Laffont Editions pod názvem Dans la Nuit de Daech (Za noci IS), se čte jako thriller.
Prosím, neodcházejte!
Po návratu do Paříže je Sophie vyslýchána policií. Musí strávit dva měsíce ve vězení bez kontaktu s rodinou. V době, kdy se její příběh dostává na veřejnost, už je zpátky doma u svého manžela, není však vyloučeno, že bude obžalována za únos dítěte.
"Když na to vzpomínám, tak nechápu, jak je možné, že jsem to udělala. Byla jsem naivní, zmatená, chybělo mi sebevědomí, byla jsem zranitelná, ale stejně, jak je možné, že ti nijak extrémně chytří hoši mi dokázali tak vymýt mozek? Na tu otázku nenacházím odpověď." Sophie si uvědomuje, že měla štěstí a že spousta žen v podobné situaci, které stále vězí v Sýrii, už svobodu nikdy nezakusí.
Po návratu do Francie jí manžel ukáže fotografii, kterou mu poslali z IS. Je na ní vidět jejich syn s kalašnikovem v ruce. Sophie o okolnostech vzniku této fotografie nic neví, je jí z toho špatně. "Nikdy mě neopustí noční můry z toho, že jsem svého syna zavlekla do takového pekla. Někdy jsem z pocitů viny úplně paralyzovaná. Ale musím se sebrat a jít dál, to nejhorší už máme za sebou. Unikli jsme z jejich spárů a zachránili si život. Teď musím udělat všechno pro to, abych podobného hrůzného osudu uchránila ostatní, kteří se snad chystají odejít. Neodcházejte!"
