Stamiliony lidí ve světě trpí nedostatkem jídla. Domácnosti, restaurace a obchody v materiálně vyspělém světě ale potravinami ve velkém plýtvají. Jistý Francouz se rozhodl na tento problém upozornit. Usedl na kolo a vydal se na cestu z Paříže do Varšavy. Celou dobu přitom jí právě jen to, čeho se rozhodli v obchodech zbavit. A hlady dosud rozhodně neumírá.
Než Baptiste Dubanchet vyrazil z francouzské metropole, domníval se, že o plýtvání na evropském kontinentu má docela přesnou představu. Teď ale tvrdí, že cesta mu otevřela oči.
"Opravdu jsem si nemyslel, že toho vyhazujeme tolik. I když o tom víte, pořád je překvapivé, když otevřete popelnici a najdete tolik brambor, ovoce, jogurtů..." řekl serveru The Local.
Z Paříže vyjel 15. dubna a od té doby projel zeměmi Beneluxu, Německem a Českem. Do Varšavy se chce dostat do dvou týdnů. Ubytování si domlouvá přes známý web couchsurfing.org. Tou první věcí, která ho zajímá, když někam přijede, ale je, kde sežene něco na zub.
Obtížnost tohoto počínání se liší zemi od země. Nejsnazší prý bylo sehnat jídlo v Německu, nejtěžší v České republice. Když žádá v obchodech, aby mu dali to, co má skončit v kontejneru, vyhoví mu v průměru v jednom případě z deseti. Především velké řetězce jsou velice neochotné. Někdy se tak prostě tajně prohrabuje odpadky (v Německu se podobné případy v nedávné době dostaly až k soudu).
Jídlo mu prý nemohou dát, protože už je nepoživatelné. Zároveň ale odpad hlídají. Když ho shromažďují venku, tak zpravidla za plotem, někdy i s ostnatým drátem.
V každé zemi chodí pro jídlo s cedulí, na které v příslušném jazyce vysvětluje svůj projekt nazvaný La faim du monde (Světový hlad). Ne vždy to ale funguje. V Plzni prý musel obejít padesát obchodů, než mu řekli "ano".
"Česká republika byla nejhorší, lidé prostě konceptu nerozuměli. Vybírání odpadků mají spojené s bezdomovci. Nakonec jsem dostal zbytky z jedné pekárny, které mi vydržely pět dní," říká Dubanchet.
Na začátku cesty mu prý v jednom krámku dali tašku plnou muffinů, krabice s džusem a ovoce. Majitel byl rád, že si potraviny někdo vzal a nemusí je vyhazovat. To ale byla spíše světlá výjimka.
To, že by mohl podniknout něco takového, napadlo pětadvacetiletého Dubancheta, když po dokončení magisterského studia udržitelného rozvoje cestoval po Kolumbii, jihovýchodní Asii a Tahiti. Kvůli chudobě, kterou tam viděl, měl špatné svědomí.
"Byl jsem bohatý v chudých zemích. Bylo mi smutno, že ti lidé byli tak chudí. Nemají na výběr, nevybrali si, že budou chudí, tak jsem se rozhodl, že udělám něco, abych ukázal, kolik dobrého jídla proplýtváme," vysvětluje.
Zjistil, že lidé pocházející z chudších částí světa mají pro projekt větší pochopení. Především turečtí a severoafričtí majitelé obchodů a restaurací k němu byli nadmíru vstřícní.
Dubanchet urazí obvykle šedesát kilometrů denně. Po cestě navštěvuje školy, aby s žáky mluvil o plýtvání a vysvětloval jim jeho dopady na společnost a životní prostředí. "Dovážíme tolik jídla, například rýže, že to zvyšuje ceny v chudých zemích. A pak spoustu z toho prostě vyhodíme."
Podle zprávy Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) z loňského roku trpí hladem a podvýživou 842 milionů lidí, 25 tisíc jich denně zemře. Třetina potravin (asi 1,3 miliardy tun) přitom ve světě podle organizace přijde vniveč. Kdyby se z toho podařilo zachránit čtvrtinu, mohli by se nakrmit všichni hladovějící.
Problémem se zabývá i Evropská unie. Europarlament letos vyhlásil Evropský rok proti plýtvání jídlem. Změnami označování potravin a podporou udržitelné produkce chce legislativní sbor EU snížit plýtvání do roku 2025 na polovinu.
