V politice začal v 27 letech v roce 1946 a během své více než pětačtyřicetileté politické kariéry zastával všechny důležité funkce včetně premiérské. Byl svorníkem jak pro občanskou společnost, tak pro hospodářské kruhy či církev. Sedminásobný premiér a křesťanský demokrat Giulio Andreotti byl při vstupu Itálie do Evropské unie, bojoval s komunisty a zasadil se o bližší vztahy s arabskými zeměmi. A měl značný podíl na přeměně víceméně zemědělského státu na pátou největší ekonomiku světa. Kritici jej vinili z přehlížené korupce a ze spolupráce s mafií. V pondělí 14. ledna uplynulo sto let od jeho narození.
Sedminásobný předseda vlády (v letech 1972-1973, 1976-1979 a 1989-1992), který byl považován za nejinteligentnějšího politika v zemi po druhé světové válce, je druhým nejdéle sloužícím poválečným italským premiérem (ve funkci byl přes sedm let, Silvio Berlusconi přes deset let). Byla také 33násobným ministrem, mimo jiné byl osmkrát ministrem obrany, pětkrát ministrem zahraničí či dvakrát ministrem financí. V roce 1991 byl zvolen doživotním senátorem a v parlamentu strávil neuvěřitelných 67 let - až do své smrti v 94 letech v květnu 2013.
Sám Andreotti, který o sobě kdysi ironicky prohlásil: "S výjimkou punských válek mi v Itálii přičítají vinu za všechno," dostal nespočet přezdívek. Mnohokrát byl obviněn ze spolupráce s mafií a v roce 2002 byl dokonce odsouzen ke 24 letům vězení za spoluúčast na vraždě novináře Mina Pecorelliho v roce 1979. Nejvyšší soud však později "božského Giulia" všech obvinění zbavil. Později vyšlo najevo, že jej měl začátkem 90. let v plánu zabít samotný šéf sicilské mafie Salvatore Riina. Tedy v době, kdy začalo vyjednávání státu s mafiány po vraždě soudce Giovanniho Falconeho v roce 1992. Jeho odpůrci jej přesto v souvislosti s vazbami na organizovaný zločin nazývali Belzebub, Princ temnot, Černý papež nebo Hrbáč.
Andreotti se narodil 14. ledna 1919 v Římě ve skromných poměrech (jeho otec byl učitel). Při právnických studiích v Římě se angažoval v katolickém studentském hnutí a osudové pro něho bylo setkání se spoluzakladatelem Křesťanskodemokratické strany (DC) Alcidem de Gasperim ve Vatikánu v roce 1942. De Gasperi ho přivedl do redakce ilegálně vydávaného listu Il Popolo a od roku 1944 náležel Andreotti k vedoucím kruhům strany.
V 27 letech v roce 1946 zasedl v ústavodárném shromáždění a stal se nejbližším spolupracovníkem De Gasperiho v okamžiku, kdy se rozhodovalo o osudu země: v roce 1948, když křesťanská demokracie ve volbách porazila levicový blok vedený komunistou Palmirem Togliattim, a o rok později, kdy se zakládalo NATO.
Když v roce 1953 De Gasperi odešel do ústraní, začal si Andreotti budovat svou vlastní politickou kariéru. Jeho volební základna se nacházela jižně od Říma, v chudém kraji Ciociaria. Andreottimu se podařilo do oblasti nasměrovat investice některých velkých holdingů (Henkel, Procter & Gamble, Exxon a dalších), do regionu přišly i severoitalské firmy a vděční obyvatelé to Andreottimu nikdy nezapomněli. Andreotti prokázal své schopnosti i jako předseda organizačního výboru olympijských her v Římě v roce 1960. Jeho vliv posílily rovněž stále dobré konexe ve vatikánské kurii.
Země v krizi
Rozhodující roli v politice začal hrát až v 70. letech. Země tehdy prožívala jednu ze svých periodických krizí. Z Itálie se stal průmyslově vyspělý stát a odbory stále tvrději žádaly, aby se podmínky zaměstnanců přiblížily úrovni v jiných zemích EHS. Rychlá proměna země prohloubila sociální i politické kontrasty, které u části mladé generace vyvrcholily v levicový i pravicový terorismus.
V neklidné zemi se vlády střídaly velmi často, dvakrát byl do vedení kabinetu povolán i Andreotti. Nespokojenost nahrávala komunistům. Ve volbách v roce 1976 dosáhli rekordních 34 procent hlasů. Bylo jasné, že vítězná křesťanská demokracie (měla 38 procent) se musí s komunisty nějak dohodnout. Nakonec to byl symbol křesťanské demokracie Andreotti, kdo ustavil vládu složenou pouze z členů své strany, zatímco všichni ostatní, včetně komunistů, se vzdali hlasování.
Jeho vláda tak proplula nejkritičtějším obdobím země, charakterizovaným krizí a teroristickými útoky. Záruka Andreottiho pomohla přesvědčit Washington či Londýn, že v Itálii se komunisté nechystají převzít moc. A jako jeden z mála politiků měl dobré vztahy jak s Izraelci, tak s Palestinci, ač se mu přičítá, že sblížil Itálii s arabskými zeměmi.
Andreotti byl ale zároveň pragmatikem, kterého moc nezajímala ideologie. Jeho početní protivníci tvrdili, že ze všeho nejvíce je cynikem. Občas k tomu přispíval i on sám svými bonmoty. "Když se otočím, tak to, co bylo dřív na pravici, je teď na levici, a naopak," prohlašoval.
Kontakty měl s kdekým, se zkrachovalými bankéři, tajemnými advokáty a asi i spojenci mafie. A protikorupční akce Čisté ruce pak v roce 1992 zlikvidovala celou poválečnou vládní garnituru země včetně křesťanských demokratů či socialistů.
Andreotti, který vyznával velmi střízlivý životní styl, se nevyhýbal ironickým bonmotům. Když mu jednou vyčítali stav železnic, odpověděl: "V Itálii máme dva druhy bláznů - jedni se považují za Napoleona, druzí chtějí reformovat státní železnice." Když se ho ptali na problém daňových úniků, prohlásil, že "pokora je nádherná ctnost - ovšem nikoli při vyplňování daňového přiznání". A když se ho jeden student dotázal, co si myslí o politice, přiznal: "V politice je mnohem víc Draculů než dárců krve." A novinář Indro Montanelli o něm jednou napsal, že "rozdíl mezi jím a prostým věřícím spočívá v tom, že věřící jde do kostela za bohem, zatímco Andreotti za knězem, protože kněz volí, bůh ne".
Kromě politiky se Andreotti věnoval i žurnalistice, vydal rovněž řadu knih s úvahami o situaci v Itálii, z nichž několik se stalo bestsellery.
Od dubna 1945 byl ženatý s Livií Daneseovou, se kterou měl dva syna a dvě dcery.
Režisér Paolo Sorrentino o něm v roce 2008 natočil film s názvem Il Divo (Božský), který vyhrál cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes. Sám Andreotti se pak stal inspirací pro filmovou postavu zkorumpovaného politika Dona Licia Lucchesiho z filmu Kmotr III.
