Občané irácké provincie Anbár, kteří se teprve nedávno zbavili členů teroristické organizace Islámský stát (IS), mají jasno: návrat rodin těchto radikálů do jejich původních bydlišť v Anbáru nepřipadá v úvahu. Začal by další kruh násilí a msty. Píše o tom agentura AFP.
Mladý kmenový vůdce Umar Šíhán Alvání ve společenské místnosti svého domu v Ramádí obvykle přijímá členy svého kmene. Teď bez obalu přiznává, že v jeho kraji stále platí zákon krevní msty. "V Anbáru platí: Pomstít se na těch, kdo zabili člena našeho kmene, zabitím jakéhokoli člena kmene viníka," říká pětatřicetiletý muž, který byl zapojen do boje proti IS.
"Nehodláme se znovu ocitnout na začátku. Když necháme rodiny členů IS, aby se vrátily, dostanou se mezi nás znovu teroristé a otevře se další kolo odvety," říká muž s kostkovanou kúfíjou na hlavě a tvářemi zarostlými ryšavým plnovousem.
Jenomže to byli právě obyvatelé Anbáru, tedy většinou sunnité, kteří se cítili na okraji zájmu Bagdádu a poskytli na začátku sunnitskému hnutí Islámský stát zázemí. A podobně to v minulosti udělali i v případě rovněž sunnitské Al-Kajdy.
Rychle sice obrátili, ale bylo už pozdě. Islámský stát se Anbáru zmocnil a vnutil mu svůj neúprosný zákon. "Nechceme je tady. Jestli se vrátí, poteče znovu krev a nic ji nezastaví," trvá na svém Alvání.
"Anbárská bitva" začala koncem roku 2013, kdy se jeden z místních kmenů postavil proti vládě. V lednu 2014 pak město Fallúdža padlo do rukou IS a v květnu následujícího roku, po více než ročních bojích, pak i provinční středisko Ramádí. Armáda a spojenecké šíitské milice obě města dobyly zpět v roce 2016 a trvalo až do konce roku 2017, kdy získaly kontrolu nad celou provincií.
"Jsou to vetřelci a společnost je odmítá," souhlasí s Alváním v otázce rodin radikálů Chamís Dahal.
Z Anbáru po porážce IS uprchlo zhruba 380 rodin a irácké úřady si teď přejí, aby se ženy a děti vrátily do svých původních domovů. Prozatím jsou tito lidé zavřeni ve dvou táborech zřízených v Anbáru. "Vláda nás nemůže nutit je přijmout po tom vraždění, kterého se dopouštěli," říká Dahal.
Když se IS ujal v Anbáru vlády, zřídil náboženskou policii, která vykonávala rozsudky islámských soudů. Trestáni byli ti, kdo byli označeni za odpadlíky a odpůrce učení chalífátu. Někteří vyvázli veřejným bičováním, jiní však byli zabiti. Tak jako desítky členů kmene Albú Nimr ve městě Hít, kteří se odmítli IS podrobit. Radikálové obsazovali domy a zničili desítky příbytků členů iráckých bezpečnostních sil či kmenů, které zůstaly věrné centrální vládě.
Teď se situace obrátila a nevládní organizace Refugees International tvrdí, že strážci táborů uvězněné ženy radikálů "zneužívají a sexuálně napadají".
Umar Ibráhím, který se také účastnil bojů, není proti návratu těchto rodin, ale i on se domnívá, že na to doba ještě nedozrála a že hrozí, že v Anbáru znovu poteče krev. Podle něj by bylo vhodnější tyto rodiny umístit do tábora, který bude spravovat vláda. Ženy a děti radikálů se v nich prý znovu naučí čelit extremistickým názorům.
Ramádí stále nese jizvy boje armády proti IS i odvetných útoků občanů na domy radikálů, když IS upadl v nemilost. V Ramádí bylo zničeno nebo těžce poškozeno 8289 domů, ve Fallúdži 1244. Mnohé z nich patřily rodinám mužů, kteří bojovali v řadách IS.
I kdyby lidé věděli, kdo ty domy zbořil, jména nevyzradí. Stále panuje strach z IS, i když bojovníci odešli. Občané se obávají jejich návratu a někteří dokonce tvrdí, že "je jenom otázkou času, kdy IS znovu začne zabírat města a vesnice". V Ramádí se ještě nikdo neodvážil smazat ze zdí nápisy jako například Toto je majetek Islámského státu.
