Vyrváni rodičům
Jak dalajlama poslal do Švýcarska 200 údajných sirotků
12.09.2013 18:39 Původní zpráva
V životě duchovního vůdce Tibeťanů jsou okamžiky, na které by nejspíše rád zapomněl. Patří k nim i akce stará půl století, při níž byly do Švýcarska dopraveny dvě stovky tibetských dětí vydávaných za sirotky. Mnohé z nich ale měly jednoho i dva rodiče. Dalajlama prý doufal, že děti na Západě vyrostou v tibetskou elitu.
Když mladý 14. dalajlama uprchl roku 1959 před čínskou okupační mocností z Tibetu, následovaly ho do Nepálu a severní Indie desítky tisíc jeho krajanů. V tamních utečeneckých táborech však panovaly hrozné podmínky, na něž tehdy reagovalo i Švýcarsko.
Jeho vláda v březnu 1963 schválila, podobně jako nyní v případě Sýrie, aby se do alpské země uchýlilo tisíc uprchlých Tibeťanů. Přednost měly úplné rodiny.
Před touto oficiální akcí, připomíná jednu zapomínanou kapitolu historie list Neue Zürcher Zeitung (NZZ), už ale do Švýcar dorazila jiná skupina Tibeťanů, přesněji Tibeťánků. Stalo se tak díky aktivitě Charlese Aeschimanna, Švýcara z Oltenu, jenž přes třicet let pracoval ve vedoucích pozicích elektrárenského podniku Atel.
Od roku 1960 mu dalajlama přislíbil tři děti k adopci, vlivný průmyslník na oplátku přislíbil, že ve Švýcarsku najde místo pro 200 tibetských sirotků. Jak v rodinách, tak v dětské vesničce Pestalozzi v Trogenu.
Později se však ukázalo, že úplnými sirotky bylo pouhých 19 dětí. Zbylé měly nejméně jednoho, ale v mnoha případech dva rodiče.
Letos v lednu měl premiéru dokumentární film Tibi a jeho matky (Tibi und seine Mütter), který natočil curyšský filmař Ueli Meier. Na příkladu dnes sedmapadesátiletého sociálního pedagoga Tiba Lhunduba Tseringa ve snímku ukazuje, jaký byl osud údajných sirotků po příletu do Švýcarska.
Dojemný Tibiho příběh
Samotného Tibiho vyrvali jeho matce, aniž o tom věděla a souhlasila s tím. Svého syna poprvé znovu spatřila, až když dospěl.
Během svých rešerší narazil filmař na zajímavé dokumenty, jež nyní prezentuje v bonusovém materiálu u DVD svého dokumentu. Osvětlují hlavně rozdílné zájmy obou odpovědných osob - Aeschimanna a dalajlamy, píše NZZ. Zatímco Švýcar má osobní zájem o jednoho sirotka, dalajlama zamýšlí poslat do daleké Evropy děti se záměrem, aby se z nich stala tibetská elita.
Ze "sirotků" dopravených do Švýcarska se ale ani jeden jediný nevrátil ke svým krajanům v diaspoře, aby pro ně pracoval jako inženýr, architekt, lékař anebo učitel. Tak, jak to plánovala jeho svatost.
Nedobrovolné odtržení od pokrevních rodičů způsobilo dětem jizvy na duši, které se dodnes nezahojily.
Dalajlama, jak dokládají dobové dokumenty, se neobrátil jen na Švýcarsko. Do USA a dalších zemí chtěl poslat dalších tisíc mladých Tibeťanů. Aby se tam naučili vše, co budou v budoucnu potřebovat jako vůdcové svého lidu.
Na začátku své akce nedisponoval Aeschimann žádným úředním povolením. Šlo o soukromý podnik. Teprve v půli září 1961, kdy už v zemi byla první skupina tibetských dětí, začal Aeschimann jednat s nejvyšším policejním úřadem. Archivní dokumenty dokládají, že úřady se k celé věci stavěly velmi skepticky.
Okamžitě se objevil i názor, že peníze na údajné sirotky by bylo mnohem efektivnější využít přímo v utečeneckých táborech v Asii. Tam by stejná suma pomohla tisícům dětí. Aeschimannovi doporučili, aby se v tomto smyslu obrátil na Červený kříž, ale ten se z toho vymluvil. Červený kříž jeho dílu nepřál.
Věřejnost i média tibetští "sirotci" dojali
Tomu, že tibetské děti nakonec ve Švýcarsku zůstaly a dostaly uprchlický statut, výrazně pomohl i značný tlak médií a společnosti, jež se o věc začaly intenzivně zajímat. Třeba publicista Werner Wollenberger zveřejnil v novinách plamennou výzvu, v níž líčil, jak by tyto malé bytůstky v exilových lágrech kapaly jako mouchy.
O "sirotky" projevilo zájem asi 300 rodin. O tom, kdo děti dostane do péče, rozhodoval "laik" Aeschimann. Úspěšných rodin bylo nakonec 158. Dvě stovky malých Tibeťanů přijely do alpské země v letech 1961 až 1964.
Kdo do Švýcarska odjede, o tom na tibetské straně rozhodovala starší sestra dalajlamy Tsering Dolma.
Je zajímavé, že švýcarskému dobrodinci pomohl zkontaktovat dalajlamu v indickém exilu žijící rakouský horolezec Heinrich Harrer, který nějaký čas žil na dalajlamově dvoře.
Své zážitky sepsal do knihy Sedm let v Tibetu, která se později stala předlohou stejnojmenného filmu. Ústřední roli v něm hraje Brad Pitt.
Že takzvaní sirotci měly ve své většině jednoho až dva skutečné rodiče, odhalil roku 1963 švýcarský velvyslanec v Indii. A důrazně varoval před tím, jaké důsledky to může mít. Fakta o "dohodě" mezi Aeschimannem a dalajlamou si ale švýcarské úřady nechaly pro sebe a nevyvodily z nich žádné důsledky.
Mnohé z dětí už své pokrevní rodiče nikdy nespatřily. Rodný jazyk, tibetštinu, zapomnělo už po několika letech 90 procent z nich.
Mnoho z nich se také do švýcarské společnosti nikdy pořádně nezačlenilo, konstatuje list NZZ, který přináší i rozhovor s dokumentaristou Meierem.
Ten prozrazuje, že na jeho snahu promluvit si s ním o "akci sirotci" reagoval dalajlama mlčením.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.