Byl to neobvyklý projekt, který si vymyslely město Schwäbisch Gmünd a Německé dráhy (DB; Deutsche Bahn). Během rekonstrukce nádraží měli cestujícím na železnici pomáhat s přenášením kufrů a dalších zavazadel žadatelé o azyl. Za to měli dostávat 1,05 eura (asi 26,25 Kč) za hodinu. Z některých stran se však ozval rozhořčený pokřik, takže imigranti coby "kuliové" museli vyklidit pole.
Z projektu nečekaně rychle vycouvaly samotné DB. "Takové pracovní poměry nemůžou dráhy podporovat," prohlásil ve čtvrtek jejich mluvčí. Železnice podle něj nasadí na pomoc s přenášením zavazadel přes jeden provizorní můstek vlastní síly. Ty prý budou odměňovány podle firemních tarifů. Jak vypadají, však mluvčí médiím nesdělil.
Ojedinělý projekt s žadateli o azyl začal tento týden v pondělí a měl trvat do konce srpna. Myšlenka pochází od Richarda Arnolda (CDU), starosty Schwäbisch Gmündu (Švábský Gmünd) ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. "Jsem zklamaný a také smutný (...), neboť jde o vysoce motivované mladé lidi."
Celá akce by podle starosty dostala utečence do přímého kontaktu s občany. "Obě strany zapřádají rozhovory a běženci můžou upozornit na svou situaci, což se také děje."
Zklamaní jsou i sami žadatelé o azyl. "Nejsmutnější je jen tak posedávat a nic nedělat," říká domácím médiím Lamin, uprchlík ze západoafrické Gambie. "Děláme to dobrovolně, pro nás je na prvním místě člověčenství. Peníze jsou pro nás až na posledním místě," nechá se slyšet jednatřicetiletý muž.
Podobné sociální vazby však v Německu nejsou zdaleka každému po chuti.
Malé pochopení pro barevné nosiče kufrů mají třeba činovníci strany Levice (Die Linke). Jejich poslankyně ve Spolkovém sněmu Ulla Jelpkeová prohlásila: "Angažovat uprchlíky jako nosiče kufrů není žádný příspěvek k integraci, nýbrž nestoudné využívání jejich životní situace." Jsou to prý móresy koloniálního panstva.
Dráhu, radnici Schwäbisch Gmündu a radu pro uprchlíky zaplavily nesouhlasné, kritické reakce. S ohledem na čerstvé protesty žadatelů o azyl na různých místech Spolkové republiky (třeba hladovka v Mnichově) jde prý o další krok zpět do koloniálních časů.
Že imigranti kufry nosit chtějí, kritici přehlížejí. Do Němců se s velkou chutí pustila i některá zahraniční média.
V německé legislativě týkající se žadatelů o azyl stojí přitom černé na bílém, že obce je mohou využívat k veřejně prospěšné činnosti. S ní spojený příjem přitom nijak neovlivňuje sociální dávky a jinou pomoc ze strany obcí a státu.
U Německých drah však nastal určitý problém, protože jde o privátní podnik. Podle reakcí na diskusních fórem na webu však lze usuzovat, že akce má širokou podporu. To jsme holt my Němci. Stále si sypeme popel na hlavu a za nejrůznějšími věcmi vidíme hned něco, co za nimi ve skutečnosti vůbec není, lze citovat některé reakce.
Ve skutečnosti je za výhradami ohledně "černých nosičů kufrů" třeba hledat spíše něco jiného, a to celkovou situaci kolem žadatelství o azyl. Zvláště pak spory o to, zda se jim má pomoc poskytovat v hotových penězích. V Bádensku-Württembersku to praktikuje jen 15 okresů z celkem 45. V těch ostatních dostávají utečenci balíčky s jídlem a dalšími nutnými potřebami nebo poukázky na vybrané druhy zboží ve speciálních obchodech.
Okres, v němž leží Schwäbisch Gmünd, byl jedním z prvních, který roku 1012 využil novou možnost dávat běžencům peníze na ruku. V městě samotném je ubytováno kolem 250 žadatelů o azyl, z nichž se část účastnila nedávných uprchlických protestů.
Přirozeně, že obrázek černocha nesoucího zavazadla je výrazem bílé dominance, tvrdí Rex Osa z Nigérie, jenž patří mezi prouprchlické aktivisty z Voice Refugee Forum v Tübingenu (Tubinky).
Diskutovat na toto téma s Německými drahami je podle něj obtížné už proto, že jejich logistická dceřiná společnost Schenker se podílí na rozdělování balíčků s jídlem, kterým se imigranti už déle brání. Osa opakovaně obvinil německou policii z rasismu.
