(Ne)slavné výročí
Jugoslávští pohrobci. Před 20 lety se rozklížil Balkán

Před dvaceti, 25. června 1991, vyhlásily Chorvatsko a Slovinsko nezávislost na Jugoslávii. O dva dny později pak federální armáda obsadila strategická místa ve Slovinsku a na tehdejším jugoslávském území začala občanská válka. Zatímco Lublaň se záhy vydala na cestu k prosperitě a členství v EU, Chorvatsko upadlo do etnického konfliktu, jenž byl předzvěstí dalších válek.

Konflikt Slovinců se svazovou armádou, který si vyžádal přes 60 obětí, trval jen deset dnů a na jeho konci stálo rozhodnutí o stažení vojáků ze slovinského území a jeho samostatnost. V Chorvatsku, jehož území obývala početná srbská minorita, byla situace složitější. Konflikt se protáhl do roku 1995 a vyžádal si asi 20 tisíc mrtvých.

Etnické napětí eskalovalo také v Bosně (1992 až 1995), kde se krvavě střetli místní Srbové, Chorvaté a Bosňáci (dříve Muslimové).

Už v roce 1992 zůstalo z někdejší Jugoslávie pouze soustátí tvořené Srbskem a Černou Horou. I tento svazek byl ale jen dočasný. Pouta mezi Bělehradem a Podgoricí se postupně uvolňovala a v létě 2006 se Černá Hora od Srbska poklidně odloučila.

Erozi někdejšího Titova impéria ukončilo vyhlášení nezávislosti Kosova před třemi lety. Z bývalé socialistické Jugoslávie tak nezůstal kámen na kameni.

Balkánský státní útvar - šalebná idyla

Podle oficiálních proklamací byla Socialistická federativní republika Jugoslávie útvarem, který poskytoval prostor pro harmonické soužití všech zastoupených národností.

Že realita není tak růžová, se ukázalo už záhy po smrti dlouholetého jugoslávské vůdce Josipa Broze Tita na počátku 80. let, kdy v jihosrbském Kosovu propukly nepokoje tamějšího albánského obyvatelstva.

Dlouho potlačovaný nacionalismus dostal příležitost vyhřeznout na povrch po skončení studené války. Spolu s dalšími faktory, jakým byly hospodářské problémy země či soupeření o moc uvnitř Svazu komunistů Jugoslávie, vytvořil nebezpečnou směs, která uvrhla podstatnou část Balkánu do víru násilí.

Známky nadcházejícího rozpadu Jugoslávie se objevily už počátkem roku 1990. Šlo zejména o rozdělení celojugoslávské komunistické strany na strany jednotlivých republik, k němuž v důsledku odlišných názorům na budoucí uspořádání státu.

Zatímco vůdce srbských socialistů Slobodan Milošević prosazoval federaci se silnou ústřední mocí, chorvatští a slovinští představitelé preferovali výrazně volnější konfederaci.

Spory mezi reprezentanty jednotlivých částí Jugoslávie vyvrcholily počátkem léta 1991 vyhlášením nezávislost Slovinska a Chorvatska. Ústřední orgány federace tento krok odmítly uznat, a do obou zemí vyslaly jednotky Jugoslávské lidové armády (JNA).

Etnický faktor jako katalyzátor

Svazová armáda měla všechny teoretické předpoklady dosáhnout rychlého vítězství, zejména nad nepočetnou a slabě vyzbrojenou slovinskou Teritoriální obranou. Slovinci však připravili JNA překvapení v podobě účinné blokády jejích kasáren. Ozbrojený konflikt trval pouhých deset dnů, a na jeho konci stálo rozhodnutí o stažení federální armády z území Slovinska. Lublani se tím otevřela cesta k faktické samostatnosti.

K rychlému ukončení války přispěla kromě rozhodné slovinské obrany i skutečnost, že v zemi neexistovala významnější národnostní menšina, která by usilovala o připojení k sousednímu státu.

Význam etnického faktoru pro průběh konfliktu vynikl ve srovnání se situací v Chorvatsku, jehož území obývala početná srbská minorita, a zejména v Bosně, kde proti sobě stanuli se zbraní v ruce tamější Srbové, Chorvaté a Bosňáci (dříve Muslimové).

Už v roce 1992 zůstalo z někdejší Jugoslávie pouze soustátí tvořené Srbskem a Černou Horou. I tento svazek byl ale jen dočasný. Pouta mezi Bělehradem a Podgoricí se postupně uvolňovala, a v létě 2006 se Černá Hora od Srbska poklidně odloučila.

Erozi někdejšího Titova impéria ukončilo vyhlášení nezávislosti Kosova před třemi lety. Z bývalé socialistické Jugoslávie tak do dnešních dnů nezůstal kámen na kameni.
Vzpomínky na válečné události komplikují vztahy mezi nástupnickými zeměmi Jugoslávie dodnes. V poslední době se nicméně zdá, že dochází k určitému zlepšení.

Loni na podzim se sešel srbský premiér se svým chorvatským protějškem ke schůzce, která byla symbolickým průlomem ve vztazích někdejších válečných rivalů. Rovněž dlouholetý hraniční spor mezi Slovinskem a Chorvatskem se zřejmě posunul blíže ke svému rozuzlení.

Naproti tomu situace v Bosně a Hercegovině zůstává nadále napjatá a země čelí chronické politické krizi.

Významnou roli při stabilizaci situace v postjugoslávském prostoru hraje vidina vstupu do Evropské unie. Slovinsko už členem tohoto klubu je a Chorvatsko letos plánuje ukončit přístupové rozhovory. Makedonie spolu s Černou Horou mají alespoň status kandidátské země. Časem se tak možná bývalá Jugoslávie znovu sjednotí pod vlajkou evropské unie.