Obří bunkr
Kam by se Němci schovali před atomovkou? Muzeum odpoví

Máte chuť vrátit se na chvíli do dob studené války? Někdejší vládní bunkr u městečka Bad Neuenahr-Ahrweiler nedaleko Bonnu vám to umožní. Obří podzemní komplex měl v nejhorším případě sloužit jako útočiště pro německé vládní politiky. Už pět let je ale část zařízení otevřena pro veřejnost jako muzeum. Ročně ho navštíví zhruba 80 tisíc lidí.

Za pronikavého troubení sirény a blikání červeného světla se otvírají téměř 30tunové pancéřové dveře. Cesta do někdejšího vládního bunkru v Bad Neuenahr-Ahrweileru je volná. Za dveřmi a pod vinicemi kolem řeky Ahr se kdysi skrýval labyrint tunelů dlouhý 17,3 kilometru. V dobách studené války se sem v případě útoku mělo uchýlit do bezpečí 3000 významných veřejných činitelů ze 30 kilometrů vzdáleného Bonnu.

V roce 1997 byl bunkr vyklizen a částečně zlikvidován. Dodnes zůstala zachována jen malá část. Už pět let je ale možné tento zvláštní kus německých dějin navštívit.

Komplex je svět sám pro sebe a s pohnutou historií. Základ tvoří dva tunely určené původně pro železnici. Vlaky jimi ale nikdy neprojely. Zato se tu už ve 30. letech minulého století pěstovaly žampiony. "Stali jsme se nezávislými na 'úhlavním nepříteli' Francii," poznamenala ředitelka muzea Heike Hollunderová.

V roce 1943 tu byla na několik měsíců zřízena pobočka koncentračního tábora Buchenwald, vězni tu stavěli mobilní odpalovací rampy pro rakety V2. V posledních měsících války se tu skrývali místní obyvatelé.

MIliardový projekt

Roku 1952 se začalo plánovat vybudování krizového sídla pro spolkovou vládu. Tehdy panoval strach před třetí světovou válkou. "Bývalé železniční tunely rychle zmizely z map, bunkr měl zůstat utajen," říká Hollunderová. V roce 1962 začala výstavba bunkru podle návrhů bonnského inženýra Paula Waltera a jeho syna. V roce 1971 byla stavba dokončena.

Pracovalo na ní kolem 17 500 lidí, mnozí z nich jen krátce, aby o ní získali co nejméně informací. Bunkr měl 38 východů, pět sektorů bylo možné zvlášť zaopatřit elektřinou, podzemní vodou a vzduchem.

Náklady na vybudování komplexu měly činit zhruba sedm miliard marek (dnes asi 93 miliard korun). "Pro srovnání, Volkswagen brouk tehdy stál 3400 marek," říká Hollunderová. "Každý krok tunelem odpovídá zhruba ceně rodinného domku," říká ředitelka.

Po dokončení bylo v bunkru zaměstnáno 180 lidí, každý z nich měl k dispozici služební jízdní kolo nebo elektromobil. V podzemním městě se nacházelo zhruba 900 kanceláří, stejný počet ložnic a kromě toho kantýny, ošetřovny, pět velitelských centrál a dvě telefonní budky. Dnes je tu naprosté ticho, pokud zrovna není provázena exkurze.

Poněkud to tu zapáchá zatuchlinou, cítit je i linoleum - například v dekontaminačních místnostech. V nich měli být lidé zasažení radiací postříkáni kyselou směsí. Na zdech dokonce ještě visí vysoušeče vlasů.

Kancelář spolkového prezidenta kdysi zdobila růžová křesla, jeho koupelna byla jednou z mála, které měly i vanu. Byla tu i zasedací síň a televizní studio.

Vydrželi by měsíc

Jednou týdně komplex navštěvovala technická inspekce. Na místě byli k dispozici nejrůznější řemeslníci od svářeče po zámečníka, kteří měli k dispozici obrovský sklad. "Za každý šroubek byl jeden náhradní, v nouzi muselo být vždy vše připraveno," řekla Hollunderová.

Některé věci se zpětně zdají být divné. Komplex měl odolat dopadu bomby o síle 20 kilotun ve vzdálenosti 800 metrů, ale Sověti už v době výstavby bunkru testovali silnější bomby.

Podzemní město mohlo být soběstačné měsíc. Pro každého z 3000 obyvatel byl připraven balíček se zásobami, například s hotovými nudlovými pokrmy, sušenkami, margarínem v tubě nebo šumivými tabletami. "Plán pro to, co by následovalo od 31. dne, vypracován nebyl," připustila Hollunderová.

Z někdejších 17,3 kilometru tunelů je dnes možné projít už jen 203 metrů. Materiál získaný rozebráním stavby se použil například pro podloží hřišť v Severním Porýní-Vestfálsku. Studená válka byla takříkajíc recyklována.