První koncentrační tábor
Když Američané osvobodili Dachau, našli v něm desetitisíce zubožených vězňů

V letech 1933-1945 nacisté vybudovali, převážně v Německu a v Polsku, podle dosavadních odhadů amerického newyorského Muzea židovského dědictví přes 40 tisíc vyhlazovacích, koncentračních, pracovních nebo sběrných táborů a jejich poboček a židovských ghett, které se staly jednou z nejhorších kapitol dějin lidstva. Prvním a nejdéle fungujícím zařízením tohoto typu byl koncentrační tábor Dachau, který začal fungovat v březnu 1933 a osvobozen byl až 29. dubna 1945 poté, co k městu postoupila americká armáda. Američané v táboře vybudovaném u městečka Dachau ležícího nedaleko Mnichova nalezli více než 30 tisíc zubožených vězňů.

Zařízením za 12 let existence prošlo nejméně 200 tisíc lidí, z nichž asi 41 500 zahynulo. Tábor v Dachau sloužil jako model pro další koncentrační a vyhlazovací tábory zřizované nacisty a jejich nohsledy po celé Evropě. První vězni prošli branou tábora, nad níž visel cynický nápis "Arbeit macht frei", 22. března 1933 - pouhé dva měsíce poté, co se Adolf Hitler stal říšským kancléřem.

Před válkou putovali do tábora Dachau skuteční i domnělí nepřátelé režimu - komunisté, sociální demokraté, odboráři, šlechtici. K nim postupně přibyli lidé označovaní za "podvratné živly": Svědkové Jehovovi, duchovní, Romové, homosexuálové a další. Židy, kteří nakonec tvořili asi třetinu zde vězněných, začali nacisté hromadně internovat po "Křišťálové noci" v listopadu 1938. Tehdy jich nacisté do Dachau odvlekli na 10 tisíc. Po několika týdnech ale byli propouštěni, když slíbili, že opustí Německo. Většina této možnosti po trpkých zkušenostech využila.

Plynová komora se nevyužívala ve velkém

První neněmečtí vězni přijeli do Dachau po anšlusu Rakouska v roce 1938. Na podzim téhož roku tam byli deportováni nacistům nepohodlní obyvatelé Sudet a po zřízení protektorátu přibyli další českoslovenští občané. Evidence hovoří o 3600 osobách z Čech a Moravy, z nichž prokazatelně v táboře zahynulo 1399. V říjnu 1942 vydal šéf jednotek SS i gestapa Heinrich Himmler příkaz transportovat všechny židovské vězně z koncentračních táborů na německém území do vyhlazovacích táborů na východě Evropy a všichni židovští vězňové byli z Dachau deportováni do Osvětimi.

Také v Dachau byla vedle krematoria vybudována plynová komora, ta však ale nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře byly až do osvobození prováděny popravy většinou zastřelením nebo oběšením. Ani Dachau se ale nevyhnuly smrtící pseudolékařské pokusy na vězních.

Koncem roku 1944 panovaly v Dachau katastrofální podmínky. Hromadili se zde vězni evakuovaní před postupem spojeneckých armád z jiných táborů a řádila zde epidemie tyfu. Jen dva dny před osvobozením tábora, 27. dubna 1945, nacisté rozhodli o pochodu smrti 7000 vězňů, většinou Židů, do Tegernsee na jihu země, o den později tábor opustila většina personálu SS. Konečně 29. dubna 1945 do tábora dorazily americké jednotky, které zde nalezly více než 30 tisíc zubožených vězňů. Stejný počet se nacházel v přidružených táborech. Asi 43 tisíc lidí bylo evidováno jako političtí vězni, více než 22 tisíc byli Židé. Počátkem května Američané osvobodili i přeživší z pochodu smrti do Tegernsee.

Táborem prošli například bývalí čeští kardinálové Štěpán Trochta a Josef Beran, malíř a spisovatel Josef Čapek, spisovatel Norbert Frýd, publicista Ferdinand Peroutka, průmyslník Jindřich Waldes a z transportu smrti směřujícího do Dachau uprchl spisovatel Arnošt Lustig.