Víte, co mají společného Adolf Hitler, Lev Davidovič Trockij, Josip Broz Tito, Sigmund Freud a Josif Vissarionovič Stalin? Před sto lety všichni žili v centru Vídně. Potkat se mohli například v některé z oblíbených kaváren. Možná však s výjimkou budoucího Tita, který pracoval v místní automobilce.
V lednu 1913 muž, jehož pas nesl jméno Stavros Papadopulos, vystoupil na vídeňském nádraží z vlaku, který přijel z polského Krakova. Pleť měl tmavší, velký, venkovsky vyhlížející knír a nesl velmi obyčejný dřevěný kufr.
"Seděl jsem u stolu," napsal o řadu let později jiný muž, s nímž se měl nově příchozí sejít, "když se po zaklepání otevřely dveře a neznámý vstoupil. Byl nevysoký... hubený... zašedlou pleť pokrytou dolíčky po neštovicích... v jeho očích jsem neviděl nic, co by připomínalo přátelství."
Pisatelem těchto řádek byl disidentský ruský intelektuál, vydavatel radikálních novin Pravda. Jeho jméno bylo Lev Trockij. Muž, kterého popisoval, se ve skutečnosti nejmenoval Papadopulos. Narodil se jako Josif Vissarionovič Džugašvili, přátelům byl známý jako Koba a nyní se na něj vzpomíná jako na Stalina.
Trockij a Stalin byli jen dva z mnoha mužů, kteří žili v roce 1913 v centru Vídně a jejichž životy byly předurčeny formovat - nebo ničit - většinu z 20. století.
Byla to nesourodá skupina. Oba revolucionáři Stalin a Trockij byli na útěku. Sigmund Freud byl naopak už dobře zavedený. Tento psychoanalytik, vynášený svými stoupenci coby muž, jenž otevřel záhady mysli, žil a provozoval praxi v ulici Berggasse.
Mladý Josip Broz, který později získal jméno jako jugoslávský vůdce maršál Tito, pracoval v automobilce Daimler na předměstí Vídně. A pak tu byl čtyřiadvacetiletý muž ze severozápadu Rakouska, jehož sny o studiu malířství na vídeňské Akademii výtvarných umění byly dvakrát zmařeny a který nyní žil v ulici Meldermannstrasse nedaleko Dunaje. Jistý Adolf Hitler.
Nad tím vším panoval z paláce Hofburg císař František Josef I., který vládl od velkého revolučního roku 1848. Arcivévoda František Ferdinand, jeho jmenovaný nástupce, přebýval v nedalekém paláci Belvedere a netrpělivě čekal na trůn. Místo toho ale jeho zavraždění v příštím roce odstartovalo první světovou válku.
Vídeň byla v roce 1913 hlavním městem Rakouska-Uherska sestávajícího z 15 národů a více než 50 milionů obyvatel. "I když nebyla doslova tavicím kotlíkem, byla svým způsobem jakousi kulturní polévkou přitahující ambiciózní osoby z celého císařství," řekla Dardis McNameeová, šéfredaktorka Vienna Review, jediného rakouského měsíčníku, který vychází v angličtině. McNameeová ve Vídni žije 17 let.
"Méně než polovina ze dvou milionů tehdejších obyvatel města byli místní rodáci. Čtvrtina byla z Čech a Moravy, takže čeština byla společně s němčinou běžná na mnoha místech," dodala s tím, že lidé v císařství tehdy mluvili desítkou různých jazyků. "Důstojníci rakousko-uherské armády museli být schopni vydávat rozkazy v jedenácti jazycích krom němčiny. Každý z nich měl také vlastní oficiální překlad národní hymny."
A tato unikátní směs tvořila vlastní kulturní fenomén v podobě vídeňských kaváren. Legendy jejich původ odvozují od pytlů kávy, které po sobě nechala osmanská armáda po neúspěšném tureckém obléhání v roce 1683.
"Kavárenská kultura a debatování nad kávou je bytostnou součástí vídeňského života dnes stejně, jako tomu bývalo tehdy," vysvětlil Charles Emmerson, spisovatel a výzkumník ústavu mezinárodních vztahů Chatham House.
"Vídeňská intelektuální komunita byla ve skutečnosti dost malá a každý se znal s každým. To poskytovalo možnost pro výměnu názorů napříč kulturními hranicemi." Podle jeho slov to hrálo do karet politickým disidentům a těm, kdo byli na útěku. "Nebyl to nijak hrozně mocný ústřední stát. Byl možná trochu lajdácký. Když jste chtěli najít místo, kde se v Evropě ukrýt a kde jste zároveň mohli najít spoustu dalších zajímavých lidí, pak Vídeň byla tou pravou volbou."
Freudovo oblíbené útočiště, Café Landtmann, pořád stojí na bulváru obklopujícím historické vnitřní město. Trockij a Hitler navštěvovali Café Central jen několik minut chůze odtud, kde si hosté dopřávali dortíky, noviny, šachy, ale především rozhovory.
A přestože tehdy společnosti převážně dominovali muži, svůj vliv měla i řada žen. Alma Mahlerová, jejíž manžel skladatel zemřel v roce 1912, byla rovněž komponistkou a stala se múzou a milenkou umělce Oskara Kokoschky a architekta Waltera Gropiuse.
