Pobaltský tyjátr
Klid. Skandinávci strachy z ruského medvěda nejančí
04.04.2014 08:00 Analýza
Obřího a mocného souseda je záhodno pokud možno nedráždit. Staleté a poměrně dobré zkušenosti s tím v případě Ruska (Ruské říše) mají Skandinávci, konkrétně Finsko a Švédsko. Jejich obyvatelé sledují drama kolem Ukrajiny celkem klidně a ani anexe Krymu či soustředění většího množství ruských vojáků u hranic s Ukrajinou nijak nezvětšilo jejich apetit stát se členy NATO.
Trochu jinou náladu lze sledovat v pobaltských zemích, v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, byť ani tam není aktuální strach z Rusů tak velký, jak se snaží líčit část západních médií. A to mají ve své historii Pobalťané s ruskou rozpínavostí smutné, tragické zkušenosti.
O nic lépe se k nim ale v dávnější historii nechovali ani Němci.
Z oficiálních výroků pobaltských politiků lze obecně odvodit, že možnou agresi vůči jejich zemím ze strany Moskvy považují za málo pravděpodobnou. Oprávněně spoléhají na to, že NATO nenechá své malé členy u Baltského moře ve štychu.
Nynější vysílání letounů NATO do Pobaltí včetně úvah o zvýšení vojenské přítomnosti aliance tamtéž lze označit za účelový tyjátr.
Kreml moc dobře ví, zač je toho pobaltský loket. Ve strategických úvahách Moskvy hrají navíc z vojenského hlediska Litva, Lotyšsko a Estonsko úlohu, hlavně ve smyslu, že by z tohoto směru mohl být veden jeden z hlavních útoků NATO proti Rusku.
Pobaltí lze tak jako tak velmi těžko bránit, a kdyby došlo k opravdovému ozbrojenému konfliktu, převálcuje ho Ivan, s mírnou nadsázkou, za pár minut. Nynější vojenský akcionismus NATO v oblasti jen zvyšuje strach u těch, kdo trpí chronickou neuorózou z ohrožení. A jen dále vyhrocuje situaci.
Pobaltské vlády by měly nynější vypjaté situace využít mimo jiné k jistému přehodnocení svého vztahu k tamní početné ruské menšině, jejíž příslušníci žijí mnohdy jako občané druhé kategorie. To ale platí i obráceně, protože část etnických Rusů si za svou "druhořadost" může sama.
Nejméně problémů s Rusy má Litva, neboť jich tam žije nejméně. Ale třeba v Rize, metropoli Lotyšů, je Rusů kolem 40 procent.
Zatím to sledujeme
Finové a Švédové volí v nynější vypjaté situaci obezřetný, opatrný postoj. Anexe Krymu u nich sice vyvolala jisté obavy, ale nepřijali žádná konkrétní opatření směrem ke změně své bezpečnostní politiky. Ostatně, Švédové mají s ruskými vojenskými provokacemi jisté zkušenosti. Konkrétně s pronikáním ruských letadel do jejich vzdušného prostoru a ponorek do výsostných vod.
Podle ministerstva obrany v Helsinkách je ještě příliš brzy určit, jaký bude mít ukrajinská krize vliv na finskou bezpečnostní a obrannou politiku. Jak ve Finsku, tak ve Švédsku se jen trochu oživila diskuze o možném členství obou zemí v NATO. Jsou to jediné severské země, které nejsou v alianci.
To poslední, co Rusové chtějí, je, aby jejich sousedé vstoupili do NATO. A Moskva to dává opakovaně najevo. To se týká i Ukrajiny.
Finové přání Kremlu dobře rozumějí. Velká většina tamních občanů vstup do aliance odmítá a vážněji se o to nezasazuje ani jedna politická strana. Také ve Švédsku je výrazně více občanů proti členství v Severoatlantické alianci, než pro.
Proč by se měla zbytečně kalit voda, když vztahy s mnohem větším, silnějším a složitějším sousedem celkem dobře fungují. Většina Finů argumentuje mimo jiné tím, že zájem jejich země o NATO by jen povzbudil agresivní choutky Rusa za humny.
Mnozí Finové se také obávají, že alianční členská průkazka by těžce postihla jejich ekonomiku, vždyť Rusové jsou jejich nejdůležitějším obchodním partnerem. Jen loni vyvezlo Finsko do Ruska zboží za 5,4 miliardy eur (asi 148 miliard Kč).
Hlavně Ukrajinci (ale i Pobalťané) dobře vědí, že Moskva sahá velmi ráda a rychle ke zbraním ekonomické války.
Ví o tom své také zatím nejnadějnější kandidát na úřad ukrajinského prezidenta, čokoládový oligarcha Petro Porošenko, jemuž Rusko, kam vyváží asi 40 procent své produkce, opakovaně zakazovalo či bránilo importovat jeho výrobky.
Některé chytré a zasvěcené hlavy včetně jednoho z nejdůležitějších globálních politických stratégů USA Henryho Kissingera (diplomat, poradce Bílého domu a bývalý americký ministr zahraničí) doporučují Ukrajině, aby si s Ruskem vybudovala podobné vztahy jako Finsko. Kyjev by se podle něj neměl stát členem NATO.
Ukrajina se bez Ruska neobejde, bez USA ano.
Ódy na neutrálnost
Finsko nenechává nikoho na pochybách o vážnosti své neutrality, přesto kooperuje se Západem téměř ve všech oblastech. Dbá ale velmi na to, aby se vyhnulo institucionalizovanému nepřátelství s Ruskem, napsal nedávno Kissinger v listu Washington Post.
Finsko sdílí s Ruskem 1340 kilometrů dlouhé hranice a zažilo několik ruských agresí. V moderní historii vedlo s Ruskem dvě války - obě prohrálo. Od roku 1939 do 1940 (zimní válka) a v letech 1941 až 1944. Na rozdíl od tří pobaltských zemí však zůstalo Finsko nezávislé.
Švédsko společné hranice s Ruskem nemá, ale ruská exkláva Kaliningrad (Královec) se svou velkou vojenskou základnou je vzdálená jen necelých 300 kilometrů od Gotlandu, švédského ostrova v Baltském moři.
Přesto v blízké budoucnosti Finsko ani Švédsko na NATO nevstoupí. Hlavním důvodem je, jak už řečeno, odmítavý postoj obyvatel. Dokonce i partaje, které členství v alianci propagují, se ho neodváží důrazněji prosazovat.
Čerstvé průzkumy veřejného mínění ukazují, že ve Finsku zůstává podpora členství v NATO pod 25 procenty. Ve Švédsku podpora vstupu do NATO v čase krymské krize dokonce mírně klesla. Pro je pouze 31 procent Švédů. Chuť na alianci nezvýšily dokonce ani expertizy, podle nichž by Švédové dokázali vzdorovat případnému ruskému útoku jen jeden týden.
V obou zemích je jejich vztah k Severoatlantické alianci historicky podmíněn. Druhá světová válka měla na Finsko jiné dopady než na Pobaltí. A za studené války byly Helsinky nuceny zůstat neutrální.
Neutralita šla Finům k duhu. Také Švédové považují svou neutralitu za jeden z hlavních důvodů, proč švédská půda nezažila už dvě století válku. Kdysi se Švédové střetávali s Rusy na bitevním poli opakovaně. Někdy jím přála štěstěna a zvítězili, ale častěji prohráli. Národní pohromou se pro ně stala zdrcující prohra roku 1709 v bitvě u Poltavy. Car Petr I. Veliký v ní na hlavu porazil švédského krále Karla XII., který musel na šest let utéct pod ochranu Osmanů. V očích Evropanů povýšilo tehdy Rusko na velmoc a začalo být považováno za vážného protivníka všech mocností na starém kontinentě.
Přesto Finsko a Švédsko aliančně úplně neutrální nejsou. Jsou členy EU a účastní se programu NATO Partnerství pro mír. Udělat však další krok, vstoupit do NATO? Proč se nechat vtahovat do válek jiných, válek mezi mocnými. Pro Finy je navíc (zatím) nepředstavitelné, aby byly v jejich zemi rozmístěny cizí jednotky, natož pak jaderné zbraně.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.