Migranti obětí ironie. Čtou, kam nemohou, a cítí se podvedeni

Areál zrušeného aténského letiště Elliniko, kde je nyní vůbec největší uprchlický tábor v Řecku, v sobě skrývá ironii. Tisíce nouzově ubytovaných lidí zde mohou snít o destinacích, které jsou jim nedostupné. Přestože z letiště už žádné stroje nestartují, v místním muzeu civilního letectví staré informační tabule stále vybízejí k nástupu do letadla mířícího například do Paříže.

Mezitím jsou do těsné blízkosti muzea umisťováni běženci, již se nuceně vracejí od řecko-makedonského hraničního přechodu u vesnice Idomeni, který byl před týdnem neprodyšně uzavřen. Všichni se cítí podvedeni. Stále nevědí, proč nemohou dál, a nechápou procedury se zdlouhavými čekacími lhůtami, které je dělí od vytouženého azylu v Evropě. A málokdo z takzvaných bezpečných zemí se chce vrátit domů, tam podle nich prostě bezpečno není.

"Proč? Proč nás nepouštějí dál? Proč to dřív šlo a teď ne?" šíří se mezi imigranty ozvěnou s rostoucím zoufalstvím. Všichni moc dobře vědí, že přes milion lidí se do západní Evropy loni bezpečně dostalo. Mnozí tam už mají příbuzné a chtějí se k nim připojit.

V areálu Elliniko na jihovýchodním předměstí Atén na stadionech určených k jednorázovému použití během olympijských her v roce 2004 získalo ubytování kolem čtyř tisíc lidí zejména z Afghánistánu, ale také z Pákistánu, Íránu nebo Maroka. Dostává se i na Syřany, kteří přitom formálně stále mají právo na udělení azylu.

Podobné je to v přístavu Pireus, odkud chce kolem tří tisíc osob odjet do Idomeni. Autobusy je tam už ale neodvážejí, jen do určených táborů. A to uprchlíci, kteří ještě mají relativně čerstvé vzpomínky na obtížné překonání moře, hrdě odmítají.

Určitá řevnivost vládne v uprchlické komunitě mezi národnostmi. Například Pákistánci nechápou, proč na rozdíl od Sýrie je jejich země považována za bezpečnou. Mladík jménem Hasan Bilal ukazuje paži s řeznou ranou, kterou mu, jak říká, provedli příslušníci radikálního hnutí Taliban. Prý se na severu země, odkud pochází, nechtěl nechat naverbovat, a tak měl být zastrašen. Jinde v Pákistánu neměl šanci sehnat práci. Teď sní o Francii. Jeho kamarád ukazuje pravou ruku s uřezanými prsty. Bojovníci Talibanu si tak prý zajistili, že na ně nebude moci střílet.

Uprchlíci v Elliniku ani v Pireu nemají na spaní příliš pohodlí. V poskytnutých budovách je od studené betonové podlahy dělí jen karimatky nebo erární šedivé deky rozdané pracovníky OSN. Také dary místních potěší, jeden z uprchlíků se po areálu prochází v luxusních teplácích fotbalového týmu Olympiakos Atény, o kterém ovšem slyší poprvé v životě. Písmu na dresu nerozumí.

Ti, kdo přijeli se stany, jsou ve venkovních prostorách, nejčastěji kvůli dešti pod stříškami nástupišť u přístavních mol. Pokud neokouní kolem, tvoří fronty před ambulancemi. Zima a špatné hygienické podmínky mají své důsledky. Živo je také před výdejnou základních potřeb a potravin. V drtivé většině jde o rodiny s dětmi, které hledají nový život v Evropě, pokud možno v Německu. Jako zajímavé dobrodružství to vnímají malé děti, které si hrají na honěnou, tlačí kočárky s nemluvňaty a batolaty a skotačí. Také ochotně pózují při fotografování.

Čekání je ovšem dlouhé a ještě hodně dlouho potrvá. Místní dobrovolníci, kteří nechtějí být jmenováni, se svěřují, že koktejl různých mentalit vyvolává napětí, které zejména u mladíků umocňuje tu a tam ještě konzumace drog a alkoholu. V areálu Ellinika před několika dny došlo k hromadné rvačce Marokánců s Afghánci a Íránci: několik osob muselo být ošetřeno v nemocnici. Agresivní jsou údajně hlavně mladí Marokánci, kteří se nezdvořile chovají k ženám a některé i sexuálně obtěžují. Muži ostatních národností, obzvláště pokud to jsou příbuzní daných žen, pak považují za povinnost hájit čest svých blízkých...