Alpští Romové
Mnoho Romů ve Švýcarsku skrývá svůj původ

Ve Švýcarsku žije zřejmě více Romů, než se obecně ví. Mnoho z nich si svou identitu nechává jen pro sebe, aby se nestali obětí předsudků. Jak ukazují příklady, integrace nevylučuje spojení s původní romskou kulturou, píše švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung (NZZ).

Odvoz Romů z Francie zpět do Rumunska vzbudil velkou pozornost a posílil jednostranné pohledy. Mimo jiné to, že většina Romů je ve skutečnosti usedlá, pokračuje list.

Od roku 1993 existuje v Zugu (hlavní město stejnojmenného kantonu ve Švýcarsku) „Roma Foundation", nezávislá nadace spolufinancovaná americkým miliardářem Sorosem. Podporuje mimo jiné projekty, které si Romové sami vypracovali.

Nadace odhaduje, že ve Švýcarsku žije asi 50 tisíc Romů. Nemají ale žádné oblasti, kde by se soustředili. Úřady je coby Romy statisticky nezaznamenávají. Ostatní obyvatelstvo je jako Romy rozpozná jen zřídka. Ostatně, mnozí z nich jsou Švýcaři a žijí v alpské zemi po generace.

NZZ představuje mimo jiné osmadvacetiletého Keka, který přišel do Švýcarska ve svých deseti letech s otcem a bratrem z Makedonie. Na centrum pro imigranty má dobré vzpomínky. Jeho muslimské jméno mu ale například ztížilo hledání učebního oboru. Že je navíc Rom, nikomu nikdy neprozradil. Je přesvědčen, že mu to pomohlo v jeho kariéře. Jeho půltřetího roku starý syn se ale jako první jazyk učí romštinu. Až poté přijde na řadu švýcarská němčina.

Když se Keko konečně dostal do učení, stal se z něj vášnivý kuchař. Tak vášnivý, že učení zakončil jako nejlepší v kantonu Curych. Absolvoval i hotelovou školu a jako podnikatel dnes dodává ekologické produkty restauracím.

Zdaleka ne každému Romovi se ale daří tak dobře. „Jako malému chlapci se mi otevřely dveře. Dostal jsem šanci se integrovat, i když cesta byla kamenitá. Tisíce ale takovou šanci nedostaly," říká Keko.

Diskriminace ano i ne

Rodina dalšího Roma, Sorina, jehož NZZ cituje, žije ve Švýcarsku už třetí generaci. S otevřenou diskriminací se ve Švýcarsku nesetkal, se skrytou ale ano, sděluje své zkušenosti. Vyrost ve velké rodině v obytném bloku a jeho blízcí se prý od ostatních odlišovali jen tím, že k nim chodilo více návštěv. Za hlavní problém diskriminace menšin považuje Sorino fakt, že o nich zbytek společnosti neví buď vůbec nic, nebo jen málo.

Sorino sice říká, že se s otevřenou diskriminací nesetkal, ale jedním dechem dodává, že média informují o Romech většinou negativně. To kladné se podle něj přehlíží. Sorino je umělec, maluje, a má i výstavy. Hlavním povoláním je ale náboženský pedagog u jedné církve.

Romka - světoobčanka

Žena, kterou list nepředstavuje ani křestním jménem, přišla do Švýcarska před 12 lety. Přesto má stále jen dočasné povolení k pobytu. Že je Romka, neskrývá. „Jsem cikánka," říká zjevně pobaveně. Už dva roky je bez práce. Předtím se živila jako pomocnice v kuchyni, jako uklízečka, v pekárně a jednom domově pro tělesně postižené Židy.

Je matkou pěti dětí, ale o nejstarší, osmadvacetileté dceři, která zůstala v Bosně, nic neví. „Bosnu už neznám. Mou zemí je Švýcarsko, tady chci zůstat až do smrti," dodává.

Další Romka se jmenuje Lanica, je jí 22 let a své romství na veřejnosti tají. Ve Švýcarsku, kam přišla před deseti roky,  studovala sociální vědy, hovoří třemi jazyky a cítí se dobře integrovaná. Její manžel není Rom. Svůj etnický původ zamlčuje proto, že poznala, že by jí stereotypy diskreditovaly.

Romsky téměř nikdy nemluví, cítí se jako světoobčanka, spletenec různých identit. Připomíná, že Romové nemají žádnou psanou kulturu, nevymezují se vůči jiným a nikdy neměli nacionalistické hnutí jako jiné etické skupiny v Evropě. Protože nemají žádný politický hlas, jsou zranitelní a často sklouží jako obětní beránci, tvrdí Lanica.

„Už jenom skutečnost, že se Romové nezaobírají žádnými separatistickými nebo teroristickými idejemi, je znamením jejich otevřené kultury, jejich vůle a ochoty sdílet svůj život s jinými," argumentuje Lanica. Dělají jí starosti sociální nouze a rasismus, jímž v Evropě trpí mnoho Romů, především těch „viditelných", kteří odpovídají stereotypům.

Jde ale opravdu jen o stereotypy? Některá čísla hovoří jasně, stačí sáhnout například do policejních statistik. „Třetina vloupání jde na konto cikánů," citoval loni magazín „Die Weltwoche" Markuse Melzla, mluvčího prokuratury polokantonu Basilej-město.

Zbytek, přesněji do 90 procent objasněných vloupání, jde na konto band z východní Evropy, především Bulharska, Rumunska a Kosova. Podobná situace je podle Melzla také v Curychu.

Jenom ne zpátky do Kosova

Pro Rainera Matterna, který posuzuje pro organizaci „Švýcarská pomoc uprchlíkům" země původu, z nichž přicházejí žadatelé o azyl, je chybným rozhodnutím, když švýcarská vláda označila Kosovo za stát, kde je člověk bezpečný před pronásledováním.

Přitom Kosovo je podle něj země, kde se už ve zpětném pohledu Romové pronásledují přímo příkladně.

Pokud Matterna ví, žádný z kosovských Romů nedostal ve Švýcarsku azyl, zatímco jiní uprchlíci z Kosova ano. Každý Rom, který je repatriován do Kosova, je Rom navíc, tvrdí Matterna v listu Neue Zürcher Zeitung. .