Politika Gazpromem
Moskva těží z neexistence energetické politiky EU

Posledních pár půlroků se předsednické země dušují, kterak zavedou skutečně jednotnou energetickou politiku EU, ale krůčky k ní jsou pořád nesmělé. Zklamáním byl i poslední summit Evropské rady, maďarské předsednictví dopředu avizovalo energetiku mezi svými top prioritami, jenže okolnosti nedovolily, přednost dostaly nepokoje v Tunisku a Egyptě. Kreml tak dostává další čas k dobru pro svou plynovou politiku "rozděl a panuj".

Evropská unie je do značné míry závislá na dodávkách energetických surovin ze třetích zemí. Nejcitlivější je otázka zemního plynu, neboť jeho dovoz se zajišťuje takřka výhradně plynovody, a je tak velice neflexibilní, na rozdíl od uhlí či ropy, které se daleko snáze přepravují lodní dopravou, a tedy odkudkoli. Až v posledních letech se rozvíjí zkapalněný plyn (LNG), přepravovaný tankery, ale na krátké či střední vzdálenosti vyjde tato přeprava dráž.

Z celkové spotřeby plynu EU dováží 62,3 procenta (podle posledních údajů Eurostatu z roku 2008), z čehož nějakých čtyřicet procent připadá na Rusko, následuje Norsko a Alžírsko. A Moskva neváhá plyn použít jako silný, ba klíčový nástroj zahraniční politiky, obchodování s Gazpromem je spíše politickou a diplomatickou záležitostí než věcí čirého byznysu.

Nejzásadnější jsou z pochopitelných historických důvodů ruské dodávky pro postkomunistické evropské země, několik z nich i ze sta procent, ale významný podíl má i u našich západnějších sousedů či v Itálii.

Evropa naopak svůj potenciál nejvýznamnějšího ruského partnera pro obchod, investice či energetický trh nedoceňuje, nedokáže ho využít v energetických jednáních. Stejně vniveč zatím přichází další trumf Evropy, a sice podpora vstupu Ruska do Světové obchodní organizace. To vše jen posiluje ruské geostrategické postoje k energii a ještě zeslabuje energetickou bezpečnost EU.

Závislost na importech	Ropy (%)	Plynu (%)
EU 27	82,6	60,3
Litva	93,3	102,9
Lucembursko	98,8	100,0
Finsko	97,8	100,0
Španělsko	99,7	98,9
Slovensko	91,3	97,9
Francie	98,7	96,5
Česko	96,2	93,7
Itálie	92,5	87,0
Rakousko	92,6	81,0
Německo	94,3	80,6
Maďarsko	82,7	79,9
Polsko	102,2	66,7
Rumunsko	53,7	29,8
V. Británie	0,9	20,3
Nizozemí	92,8	-64,3
Dánsko	-67,9	-99,7
	*Záporná hodnota znamená vývoz	**Přes 100 % značí plnění zásobníků

Členské státy v této otázce totiž nemají jednotnou pozici: jedny vnímají Rusko jako nespolehlivého partnera a chtěly by dovoz jeho energetických surovin omezit na minimum, druhé prosazují partnerství s Ruskem a vinu na plynových krizích připisují Ukrajině jakožto nespolehlivé tranzitní zemi. V praxi to ilustrují například postoje ke třem chystaným plynovodům, tedy Nord Stream a South Stream z Ruska a Nabucco z Turecka.

Významná je tu pozice Německa, jež spolupracuje na Nord Streamu i přes polské protesty a návrhy vést plyn přes jeho území a nikoli Baltským mořem. South Stream zase vznikl jako ruská alternativa k Nabuccu, některé země a společnosti jsou přitom angažované v obou soupeřících projektech. Přes ruské naléhání nicméně Brusel za projekt evropského zájmu považuje jen Nabucco, byť se na něm finančně podílí jen minimálně.

Čína to nezmění

Evropa nedokáže využít skutečnosti, že je pro Rusko naprostou nutností plyn vyvážet, představuje desetinu ruského HDP. Významnou alternativu k Evropě zatím nemá, ani vyvíjející se vývoz do Číny ji jen tak nemůže nahradit. Peking si navíc dokáže vyjednat nižší ceny než EU, které by v tomto ohledu pomohla právě jednotná vyjednávací pozice.

Přitom bezpečnost dodávek je oblast, ve které by se jednotlivé členské státy mohly relativně snadno shodnout. "EU může zvýšit efektivitu a snížit rizika, bude-li pracovat jednotně. Ve většině případů se zájmy EU shodují s národními zájmy jednotlivých členských států. Činnost na úrovni EU může pomoci vládám dosáhnout národních cílů," soudí Pekka Voutilainen, bývalý finský diplomat se specializací na energetiku.

Aspoň jedno opatření v tomto smyslu páteční Evropská rada přijala, členské státy budou muset informovat Komisi o všech energetických bilaterálních smlouvách. V září také EU zavedla společná pravidla pro zvládání krizí, jaké způsobila například několikerá přerušení dodávek přes Ukrajinu.

Vedle samozřejmých vztahů s producentskými a také tranzitními zeměmi se Evropě hodí rozvíjet i vztahy se zeměmi energii importujícími. Takto se do evropského energetického trhu integruje prakticky celý Balkán pod hlavičkou Energetického společenství.

V jeho rámci mají balkánské země, ale i Moldavsko a případně Turecko a Ukrajina přijmout evropské acquis communautaire (tj. právní normy) z energetického sektoru, což je také samozřejmé pro případné členství v EU. Devadesátá léta narušila infrastrukturu bývalé Jugoslávie, ovšem vzájemné propojení a závislost nadále existují. Jednotná a silná energetická politika EU je proto důležitá a žádoucí nejen pro přímé jednání s Ruskem, ale též pro soupeření s ním, a to nejen v Evropě. Gazprom například spolupracuje i s alžírským státním gigantem Sonatrach, který zajišťuje jihoevropským zemím velkou část zemního plynu.

Tvrdou ranou bylo pro evropskou vizi energetického partnerství, když Moskva předloni odstoupila od Energetické charty. Jejími členy je prakticky celá Evropa a země bývalého SSSR, za cíl má budovat právní základ pro energetickou bezpečnost, založenou na principech otevřených, konkurenčních trhů a udržitelného rozvoje. A právě liberální právní principy by ohrozily výsadní postavení Gazpromu.

Komplexní strategie

"Jelikož je životně důležitý pro bezpečnost dodávek, vnější rozměr energetické politiky EU musí být konzistentní a vzájemně se posilující s dalšími vnějšími aktivitami EU (rozvojová politika, obchod, klima a biodiverzita, rozšíření, společná zahraniční a bezpečnostní politika a další)," argumentuje Evropská komise v nové strategii, zveřejněné v listopadu. "Diverzifikace paliv, zdrojů i tranzitních cest je pro bezpečnost EU klíčová, stejně jako dobré vládnutí, respekt k vládě zákona a ochrana evropských i zahraničních investic v produkujících a tranzitních zemích."

Poměrně jednotná je Evropská unie na světové scéně, pokud jde o ochranu klimatu, členské státy se dokázaly shodnout na nutnosti čelit klimatickým změnám a prosazovat boj proti globálnímu oteplování i na světové úrovni.

Mnohé evropské země a firmy patří mezi lídry v "zelených" technologiích, i když cíle (tím hlavním je 20 procent úspor a 20 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2020) neplní vždy včas. Na druhou stranu naráží Evropa na odlišný přístup svých velkých partnerů/rivalů, kteří nejsou tolik ochotní omezit svůj hospodářský růst ve prospěch boje s klimatickými změnami. Zde hrozí i riziko, že EU ztratí na konkurenceschopnosti právě kvůli důrazu na udržitelný růst.