Když norský expresionista Edvard Munch maloval v roce 1893 první verzi obrazu Výkřik, snažil se zachytit ztrápenou duši moderního člověka. Nor Petter Olsen, který vyrůstal s tímto dílem pověšeným na stěně ve svém dětském pokoji, na něm viděl jen světlovlasou ženu stojící v krásném západu slunce, píše norský deník Verdens Gang.
Dnes jde jedna ze čtyř verzí Výkřiku do dražby v aukční síni Sotheby's v New Yorku. Experti předpokládají, že nejznámější Munchovo dílo, které se stalo symbolem existenciální úzkosti, může být prodáno za více než 80 milionů dolarů.
Prodávajícímu Petteru Olsenovi se jako dítěti nezdálo, že by pastel visící v jeho pokojíčku byl něčím výjimečný. "Rodiče se mi snažili vysvětlit, že je to velmi důležité dílo. Já jsem se ale domníval, že ta osoba na obraze je jen obyčejná žena s dlouhými blonďatými vlasy, za níž se zračí nádherný západ slunce," říká.
"Když mi bylo 20 let, přečetl jsem si o Munchovi pár knih a navštívil jeho malý domek v Asgardstrandu. Tehdy jsem pochopil význam tohoto malíře," vzpomíná podnikatel.
Olsenova verze Výkřiku, kterou Munch vytvořil v roce 1895, je jediná v soukromém vlastnictví. Je to také jediná verze, již doprovází Munchův vlastní text, napsaný malířovou rukou na rámu obrazu.
Nejslavnější práce
"Šel jsem po cestě se dvěma přáteli - začalo zapadat slunce - obloha náhle krvavě zrudla - zastavil jsem se, opřel jsem se o plot k smrti unaven - obloha nad modročerným fjordem plála šarlatem krve - moji přátelé šli dál a já tam zůstal stát chvějící se úzkostí - a cítil jsem, jak přírodu prostupuje silný, nekonečný výkřik."
Nejslavnější Munchova práce odpovídala atmosféře doby ve Vídni a v Berlíně v 90. letech 19. století, jež odrážela úpadek Západu, konec jedné epochy, uvedl Olsen.
Thomas Olsen, Petterův otec, koupil obraz od skandinávského obchodníka s uměním v roce 1937. Thomas patřil od 20. let 20. století k okruhu Munchových přátel.
"Můj otec se učil ve Hvitstenu plachtit v době, kdy se tam Munch usadil a maloval nahé muže a ženy na pobřeží. Malíř si často stěžoval, že jachtaři odkládají své lodě tam, kde on měl ve zvyku pracovat," vypráví Olsen.
V roce 1932 maloval Munch obraz Olsenovy matky Henriette. Spřátelili se a diskutovali spolu o umění a politice. Když nacisté označili Munchovo umění za zdegenerované a jeho obrazy byly odstraněny z německých muzeí, uzavřel v roce 1937 Thomas Olsen dohodu s německou vládou. "Můj otec přímo přispěl k záchraně 74 Munchových prací," tvrdí Petter Olsen.
Výkřik nebyl mezi obrazy zachráněnými ze spárů nacistů, tou dobou se již nacházel v soukromé sbírce rodiny Olsenových, která zahrnovala 35 Munchových děl. "Sbírka se ocitla v ohrožení, když král a vláda bydleli při svém útěku před Němci několik dní na našem statku ve Hvitstenu," říká Olsen.
Munchova nejslavnější malba nakonec zůstala na statku až do osvobození Norska v roce 1945. Olsen zdědil Výkřik po dlouhém právnickém sporu, který vedl se svým bratrem Fredem o matčinu pozůstalost a který byl rozhodnut v roce 2001.
Místní oligarcha?
Olsen prohlašuje, že se nijak netrápí tím, že o Výkřik nyní přijde. "Ten obraz je příliš důležitý, než abych ho mohl držet dál ve svém domově. Zaslouží si, aby ho vidělo hodně lidí. Samozřejmě je tu riziko, že může zmizet v soukromé sbírce, ale řada soukromých sběratelů nyní půjčuje obrazy na velké výstavy," říká Petter Olsen.
Výnos z prodeje Výkřiku chce Olsen použít k vytvoření Munchova muzea na svém statku Ramme Gaard ve Hvitstenu jižně od Osla. Petter Olsen provozuje již řadu let Ramme Gaard jako ekologickou farmu s návštěvnickým centrem a kavárnou. Ve velkolepé zahradě, která je plná romantických zákoutí s jezírky a altánky, také každoročně pořádá Shakespearovský festival. Nyní má miliardář v úmyslu vystavit zde některá z více než třicítky Munchových děl, jež vlastní. K vidění mají být především obrazy z místního kraje, nazí lidé slunící se na mořském pobřeží a mořské vlny v zátoce. Muzeum má být dokončeno příští rok u příležitosti oslav 150. výročí Munchova narození.
Myšlenka vybudování nového muzea nejznámějšího světového expresionisty mimo metropoli Oslo ale nevzbuzuje mezi místními obyvateli zdaleka jen kladné reakce. Největší odpor vyvolává fakt, že by projekt měl být financován částečně z veřejných zdrojů, aniž o tom proběhla v kraji veřejná diskuse. Kritikové nazývají Pettera Olsena místním oligarchou, který využívá svého obrovského zděděného bohatství k prosazování vlastních plánů u místních úřadů. "Za filantropickým zevnějškem se skrývá člověk s tvrdě prosazovanými osobními zájmy, který ve velkém skupuje půdu v okolí Hvitstenu a mění tento kraj na své feudální panství," píše se v jednom z chatů na internetu.
