Když Dušica Renduličová, rodačka ze středochorvatského města Gospić, přijela v květnu 2010 do Bosny na návštěvu babičky, nemohla tušit, že o ní za dva roky budou psát světová média. Pravoslavná křesťanka srbsko-chorvatského původu se totiž tehdy v tržnici potkala s Almirem Salihovičem a jejich lásku brzy stvrdí svatba. Bude to první smíšený sňatek na území Srebrenice od války v roce 1995, píše server vecernji.hr.
Začátek jejich společného života však měl k pohádce daleko. Když se Almir, bosenský Muslim, před dvěma lety poprvé svěřil přátelům, že se zamiloval do křesťanky, byli ohromeni. "Říkali, že jsem se zbláznil a že se to zkrátka nedělá. Klidně jsem mohl spáchat sebevraždu, vyšlo by to podle nich nastejno," popsal reakci svého okolí osmadvacetiletý mladý muž.
Srebrenica, spojená s nejhorším masakrem moderních dějin, se totiž stala symbolem rozdělení Bosny. Žádný tamní Muslim od roku 1995 ani nepomyslel na to, že by se zamiloval do Srbky. A to před válkou přitom takových smíšených manželství byla celá třetina. Almir, jehož dětství také poznamenala válka, ale nedopustil, aby ho nenávist a lidská hloupost otrávily jen proto, že se zamiloval do "jiné" dívky.
Několik jeho příbuzných přitom bylo v červenci 1995 mezi osmi tisíci oběťmi masakru, který měly na svědomí srbské jednotky pod vedením Ratka Mladiče. On sám z města unikl spolu s matkou v konvoji. Ve stejné době utekla ze svého domova v Chorvatsku kvůli válce i Dušica a její rodina, která začala nový život v uprchlickém táboře nedaleko města Valjevo v západním Srbsku. Mladá žena tam žila až do té doby, než se cesty dvou uprchlíků symbolicky setkaly ve Srebrenici.
Navzdory všem kalváriím dnes obě rodiny své mladé podporují, což se však nedá říci o všech obyvatelích Srebrenice. "Pokud by si můj syn přivedl Srbku, řekla bych mu - klidně si s ní žij, ale ne pod mou střechou," říká žena, která za války přišla o manžela a 14 dalších členů rodiny. Ale mladý pár takové názory nebere příliš na zřetel.
Dušica si ráda připomíná setkání, které jí zcela změnilo život. "Bloudila jsem tržnicí a zahlédla Almira. Vzpomínám si, že jsem naschvál upustila lahev mléka, jen aby si mě všiml - a všiml si. Nic neřekl, jen se usmál. Druhý den jsme si vyšli a týden poté už jsme byli spolu," vzpomíná mladá žena.
Společně začali žít u Almirovy matky ve Srebrenici, ale brzy okusili první nepřízně osudu. Ve městě, kde je padesátiprocentní nezaměstnanost, si Almir vydělával sekáním trávy penzistům nebo mezinárodním firmám, ale vydělaných 75 dolarů (asi 1500 korun) měsíčně k životu nestačilo. Mladému páru tak nezbylo než požádat v místní humanitární organizaci o mouku, cukr nebo olej.
Díky tomu se o muslimsko-srbském páru doslechli i dále od Srebrenice a německá humanitární organizace Habitat for Humanity mu nakonec na pozemku Almirovy matky vystavěla malý domek.
"Právě jsme dostali deset ovcí a čtrnáct slepic. Jsme chudí, ale šťastní," říká třiadvacetiletá Dušica. Plodem jejich štěstí je i osmiměsíční syn Jusuf, srebrenické dítě naděje. Zlomyslný člověk by řekl, že mít dítě před manželstvím je hřích, ale ani to nemůže smazat široký úsměv z Dušiciny tváře.
"Můj syn je důkaz, že muslimové a pravoslavní mohou v Bosně a Hercegovině žít společně. Jediné, co je důležité, je láska. Ta vždycky zvítězí," říká optimisticky Dušica, jejíž největší starostí je teď vybrat si pěkné šaty na svatbu, plánovanou na květen. Ovšem může si je pouze vypůjčit, protože koupit si tuto bělostnou vzpomínku na slavnostní okamžik je mimo její možnosti.
"Almir respektuje moji víru a já tu jeho, takže až náš syn ještě trochu povyroste, půjdeme s ním do mešity. Jako křesťanka jsem měla vždycky ráda Vánoce, kvůli sladkostem i dárkům, ale i muslimské svátky jsou překrásné," říká Dušica a chválí sladkou baklavu, zákusek, který se obvykle servíruje při oslavách konce postního měsíce ramadánu.
