Nabídka euromiliard, o než skoro nikdo nestojí

Absurdno á la Brusel: Evropská komise zamýšlí ročně rozdat půl miliardy eur pracovníkům, jejichž zaměstnavatelé přesunuli svou výrobu do zemí s levnější pracovní silou. O peníze z Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci (EGF) ale téměř nikdo nežádá. Hýčkané novorozěně předsedy Komise Josého manuela Barrosa má několik vážných vrozených vad.

Projekt s poněkud kostrbatým názvem vznikl v prosinci 2006. Má sloužit jako záchranná síť pracovníkům, kteří přišli o práci, neboť jejich zaměstnavatel přesunul svou výrobu do zemí s levnější pracovní silou mimo EU.

Během současného rozpočtového období 2007 - 2013 chce EGF rozdělovat až 500 milionů eur ročně.

Poptávka po nabízených penězích je ale nečekaně nízká. Žádostí se zatím sešlo jedenáct a Komise schválila pouze šest z nich.

Neefektivita globalizačního fondu, jak bývá přezdíván, začíná být v Bruselu veřejným tajemstvím.

Zasvěcení úředníci uvádějí, že ho předseda Evropské komise Barroso spíchl horkou jehlou v rámci neoficiální kampaně za své znovuzvolení. Má to dokládat fakt, že fond, disponující 500 miliony eur stojí na nejasně formulované směrnici.

Žadatele prý odrazují i nejasné podmínky, za nichž lze finanční podporu získat. Obecně se uvádí, že náhradu lze vyplatit v případě, že v důsledku přesunu výroby přišlo o práci za čtyři měsíce v rámci jedné společnosti a jejích dodavatelů nejméně tisíc zaměstnanců.

V případě malých trhů či zvláštních okolností ale může být toto číslo i menší.

Příkladem je Malta, jež má pouhých 400 tisíc obyvatel. V létě 2007 tam zavřela svou textilní továrnu americká společnost VF. Vydala se za vidinou menších nákladů do Asie a 562 jejích maltských pracovníků skončilo na dlažbě.

Jen o dva měsíce později svou výrobu z ostrova do Tuniska částečně přesunula i textilní společnost Bortex. Tento krok si vyžádal dalších 113 nezaměstnaných.

Evropská Komise postiženým Malťanům z globalizačního fondu přiznala náhradu 680 tisíc eur, jež mají být mimo jiné použity na rekvalifikační kurzy. Na jejich vyplacení ale propuštění dělníci netrpělivě čekají již půl roku. Schvalovací procedury jsou dlouhé a žádost musí ještě projít Evropskou radou a Evropským parlamentem.

Odborníci upozorňují i na další slabinu. Fond nedisponuje vlastním rozpočtem. Pokud je určitá žádost schválena, peníze se „vypůjčí" odjinud, například z prostředků Evropského sociálního fondu.

Nepřehlednost a pomalost EGF podle expertů mnohé žadatele odrazuje.

Někteří komentátoři soudí, že slabá poptávka po penězích je pro Barrosa do jisté míry pozitivní. Zůstává zatím ušetřen blamáži, že by fond neměl dostatek peněz na vyplacení náhrad. Všech šest dosud oficiálně uznaných „obětí" globalizace si na své peníze již přišlo.

Malé faux-pas se ale předsedovi Komise přesto povedlo. Požádat o peníze z fondu navrhl i protestujícím dělníkům, kteří o svou práci přišli v důsledku odchodu společnosti Nokia z německé Bochumi. Nokia ale svůj závod přesouvá do Rumunska, které je od roku 2007 součástí Unie. Peníze z EGF lze však vyplácet jen při odchodu společností do třetích zemí.

Požadování subvencí z globalizačního fondu by v kauze Nokia odporovalo samotným základům Evropského vnitřního trhu - podpoře hospodářské soutěže a dynamiky.

Foto: Reuters a Profimedia