Rudí rozvědčíci
Největší holandský špion od dob Maty Hari odsouzen. Stopy v ČR
24.04.2013 12:05
Kupodivu bez širší publicity skončil v úterý soud s nizozemským diplomatem Raymondem Poeterayem (61). Za špionáž pro ruskou rozvědku SVR ho odsoudili na 12 let do vězení. Kauza má ale mnohem širší rozměry. Hlavní role v ní hráli i dva ruští rozvědčíci v Německu a špionážní pavučina sahá až do USA ke kruhu ruských špiclů, ke kterým patřila i krasavice Anna Chapmanová. Při rozplétání činnosti agentů prý také pomohly informace z České republiky.
V nizozemském tisku se už dříve objevila tvrzní, že Poeteray je největší špionážní kauzou v zemi za uplynulá desetiletí. Objevil se i názor, že je to největší holandský špion od časů proslulé Maty Hari, kterou zastřelila popravčí četa roku 1917 v Paříži.
Každopádně jde o thriller historických rozměrů.
Někdejšího diplomata poslal soud za mříže na 12 let, žaloba žádala o tři roky více. Jde o mírný verdikt. Za špionáž pro cizí mocnosti lze podle trestního práva v Nizozemí odsoudit až na doživotí.
Úřady zadržely Poeteraye loni v březnu na letišti Schiphol v Amsterodamu, mířil do thajského Bangkoku. Pro vyšetřovatele to bylo "bingo". Lepší důkazní materiál si sotva mohli přát. Na čtyřech paměťových zařízeních USB měl zkopírovány materiály označené jako tajné a další tajné dokumenty měl na papírech ve svém zavazadle.
Obžaloba měla ale ještě další důkazy, jež získala v různých počítačích a kopírkách. Poeterayův obhájce měl téměř prázdné ruce. Za prodej tajných, důvěrných či interních materiálů nizozemského ministerstva zahraničí, NATO a Evropské unie ruským agentům dostal Poeteray v letech 2009 až 2012 nejméně 72 tisíc eur (asi 1,9 milionu Kč).
Přičinlivý diplomat se dále provinil úplatkářstvím, praním špinavých peněz a nelegálním držením střelné zbraně.
Zavrhli adoptivní dceru
Když ale Poeteray a jeho manželka Meta vyvolali zájem širší veřejnosti poprvé, nešlo vůbec o špionáž. Roku 2007 totiž v Hongkongu předali úřadům svou adoptivní dceru, kterou už nechtěli dále vychovávat. O skandálu se zavrženou dívenkou, jíž bylo osm let, psal rozhořčeně celý svět.
Poeteray tehdy pracoval na diplomatickém zastoupení Nizozemí v Hongkongu jako druhý tajemník, vicekonzul.
Dívku adoptovali jako čtyřměsíční, když Poeteray pracoval jako diplomat v Jižní Koreji. Tehdy si s manželkou mysleli, že nemohou mít děti, ale brzy se to změnilo, diplomatova manželka porodila krátce po sobě hned dva potomky.
"Krkavčí" pěstoun argumentoval, že dívka jménem Jade se s nimi nedokáže sžít, že ve vzájemném vztahu mají setrvale problémy. To se sice stává, ale v tomto případě vyslovovala řada expertů názor, že se Jade svým adoptivním rodičům spíše znelíbila.
To byl podle nich hlavní důvod, proč ji strčili do sirotčince. Tuto verzi podpořila svou výpovědí i jejich chůva. Adoptivní matka se prý holčičce věnovala jen málo a nechovala se k ní jako k dceři. Nizozemské ministerstvo vnitra stáhlo Poeteraye z Asie domů, aby záležitost vysvětlil.
Co jeho zaměstnavatel netušil, byl fakt, že diplomat byl nejspíše už tehdy zrádcem v žoldu ruské Služby zahraniční rozvědky (SVR). Stále zadlužený úředník, kterého jeho kolegové ze zaměstnání popisují jako dosti arogantního a se sklonem k zuřivosti, byl pro ruské rozvědčíky vpravdě učebnicovou kořistí.
Moskvu tehdy zajímaly hlavně jeho znalosti o diplomatickém a konzulárním prostředí na jihovýchodě a východě Asie, o vztazích EU s Asii a o pašování lidí. A na to byl Poeteray během své čtvrt století dlouhé zahraniční služby expert.
V letech 1970 až 1972 působil jako trenér karate u holandského námořnictva na Arubě, ale to nijak zpeněžit nemohl. Později diplomat prodával i dokumenty o misích Aliance v Afghánistánu, Kosovu nebo Libyi. Rusové si mnuli ruce.
Naverbovala ho taková normální rodinka
Záhadné platby začaly na Poeteroyovo konto chodit už roku 2005. Během skandálu se zavržením adoptované dcery přestaly, ale obnovily se roku 2007, když diplomat pokračoval v práci doma na ministerstvu.
Vyšetřovatelé získali důkazy, že Poeteray se nejpozději od 14. února 2009 začal scházet s ruským agentem žijícím pod jménem Andreas Anschlag ve Spolkové republice. Od zmíněného data se sešli dvacetkrát až třicetkrát v Amsterdamu, Haagu nebo oblasti podél německo-nizozemské hranice. SVR ho vedla jako "BR".
Příběh Andrease Anschlaga a jeho manželky Heidrun by určitě stačil na několik špionážních románů. U ruské SVR měli krycí jména Pit a Tina. Muž přicestoval do tehdy ještě západního Německa roku 1988 s rakouským pasem. Uváděl, že do té doby bydlel v Mexiku.
Heidrun dorazila o dva roky později též s rakouským pasem do do Cách, kde se Andreas mezitím usadil. Oba cestovní dokumenty získali podvodem. Jeden z nich nejspíše od zkorumpovaného rakouského úředníka.
Andreas uváděl, že se narodil v Argentině (1959), jeho manželka prý v Peru (1965). Svůj ruský akcent v němčině vysvětloval tím, že měl v Mexiku chůvu ruského původu.
Oba předstoupili roku 1990 v rakouských lázních Altausee před oltář, němečtí vyšetřovatelé si ale myslí, že sňatek uzavřeli už dříve. Jejich skutečná (ruská) jména dodnes nevypátrali.
Oba jsou nejspíše absolventy školy agentů KGB, kde je vycvičili na "germanisty", což byli experti na tehdy ještě rozdělené Německo.
Agenti oblíbení v práci i místě bydliště
Anschlagovi se snažili vést v Německu spořádaný, spíše nenápadný život. Muž vystudoval a získal roku 1998 inženýrský titul, žena byla v domácnosti. Jako zaměstnanec dodavatele autodílů Mannesmann Boge AG jezdí Andreas hodně po světě, také na Slovensko, což se šéfům v Moskvě zamlouvá.
Roku 1998 se přestěhovali do Meckenheimu u Bonnu. Vyšetřovatelé našli v tamní oblasti několik "mrtvých schránek". Se svými chlebodárci v Rusku jsou ve spojení na krátkých vlnách s dekodérem - stará škola.
Agenti se hlásí jako "Alpenkuh1", Moskva jako "Cristianofootballer". V roce 2002 se rodinka špionů stěhuje znovu, do Landau ve Falci.
Muž zůstal v zaměstnání věrný autům. Firma SAI Automotive SAL ho posílá mimo jiné do České republiky. Pracuje na projektech pro General Motors, BMW a Volkswagen. Kolegové ho považují za spolehlivého a přátelského. Celkem hezky o nich mluví i sousedé, i když jim některé veci připadají divné.
Andreas se rád angažuje nejen pro komunitu, kde bydlí, ale i profesně, ba politicky. Stal se dokonce členem elitářské Německo-atlantické společnosti. Členské příspěvky vyúčtovává v Moskvě jako operativní výdaje.
Smyčka se utahuje
Když se Anschlagovi naposledy přestěhovali do rodinného domku v Marburgu an der Lahn, začala se kolem nich pomalu stahovat smyčka. Zprvu ještě žádné nebezpečí netušili. Nežili si nad poměry, ale ani si nemuseli odtrhávat od úst. Patřili k průměrné střední třídě.
Z Moskvy Andreas dostával mzdu agenta ve výši 4300 eur měsíčně, Heidrun 4000 eur. Samozřejmě nezdaněných. K tomu je nutné připočíst plat u Vötsch Industrietechnik, kde si Andreas našel poslední práci před svým zatčením.
Leč nepředbíhejme. V létě 2011 dostal Spolkový úřad na ochranu ústavy v Kolíně nad Rýnem od spřátelené východoevropské rozvědky některé informace ohledně špionážní aktivity Rusů v Německu. Možná šlo o Čechy. Poté se přihlásili Američané, kterým se pomocí speciálního softwaru podařilo rozluštit část komunikace mezi agentským párečkem a moskevskou centrálou.
Objevily se prý i některé spojitosti mezi ruskými agenty v Německu a desetičlennou skupinou, kterou v USA zatkli v červnu 2010 kvůli podezření ze špionáže pro SVR. Mezi nimi byla i sličná Anna Chapmanová, která se vrátila slavně do Ruska jako "Bond girl".
Německé úřady začaly manžele Anschlagovy sledovat na každém kroku, zkoumaly jejich bankovní konta a veškerou komunikaci. Rusové ale nejsou žádní amatéři, rychle vycítili, že jejich elitním agentům je někdo na stopě.
Obětovala Moskva (dočasně) své agenty?
Moskva však, kupodivu, nijak nespěchala. Andreas a Heidrun začali se svým vedoucím důstojníkem, jistým Leonidem, probírat varianty svého dalšího osudu. Přesunou se na druhý konec světa, nebo vrátí se domů, kde budou učit ruský agentský dorost? Zkušeností mají habaděj. Jejich dcera Maria, studentka, neměla stále ani tušení, kdo její rodiče vlastně jsou.
Špion Andreas dal s důvěryhodným vysvětlením výpověď jak z bytu, tak ze zaměstnání. Začal připravovat stěhování a ničení všech možných důkazů. V šest hodin ráno 18. listopadu však do jejich domu vtrhla speciální protiteroristická jednotka GSG 9. Heidrun právě v té chvíli komunikovala na krátkých vlnách s Moskvou.
Němci zažívali v této chvíli oprávněně pocit velikého triumfu nad ruskou rozvědkou SVR. Každého z agentů-manželů umístili ve vazbě daleko od sebe. Při vyšetřování jejich činnosti požádali Nemci o právní pomoc sedm zemí, mezi nimi i Česko.
Nad tím, proč to Moskva nechala dojít tak daleko, proč otálela s přesunem svých agentů do bezpečí tak dlouho, až je chytili, visí otazníky.
Ba co víc, Rusové neodpověděli ani na diskrétní nabídku Berlína, že špiony by bylo možné potajmu vyměnit.
To šlo však jen do chvíle, než se případu ve Spolkové republice chopila prokuratura. Rusové ale nereagovali, a tak se proti ruským agentům začal připravovat proces. A to je zřejmě důvod, proč Moskva na výměnu agentů nekývla.
Bylo jim jasné, že během soudního přelíčení, které začalo letos v lednu, budou Němci nuceni odhalit něco ze své (kontra)špionážní kuchyně. To jsou pro Rusy nesmírně cenné informace. Vyzvědači tak svým způsobem pracují pro svou vlast i po svém odhalení.
A co s nimi bude dál? Velké obavy mít nemusejí. Podle znalců německého práva si odsedí nejvýše několik let. A k výměně agentů možná už brzy dojde, tato možnost zůstává stále na stole. Jedno je jisté. Až se vrátí do Ruska, budou je vítat jako hrdiny. Vždyť pro ruskou tajnou službu pracovali celých 23 let - s velkým úspěchem. To se cení.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.