Politické drama, za jehož zápletku by se nemusel stydět ani americký autor bestsellerů Tom Clancy. Nechybí v něm záhadné úmrtí, vysoká hra tajných služeb, zlé intriky ani křivá obvinění. Problémem je, že v této kauze nelze jasně rozlišit viníky od obětí a dobro od zla. Okolnosti Barschelovy aféry, jednoho z největších politických skandálů v poválečné SRN, zůstávají rozmlžené i dnes, 20 let poté.
Den před regionálními volbami ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko, 12. září 1987, zveřejnil týdeník Der Spiegel materiál, který německou obdobu slavné americké aféry Watergate odstartoval.
Zpráva obsahovala závažná obvinění proti dosavadnímu zemskému premiérovi Uwe Barschelovi. Křesťanský demokrat měl podle něj přimět své spolupracovníky, aby sledovali jeho socialistického vyzyvatele Björna Engholma a snažili se je jej zdiskreditovat.
Uwe Barschel (narozený v roce 1944) platil v té době za vycházející hvězdu CDU. Politik, pocházející z nuzných poměrů, který se vypracoval díky vlastní píli, byl od 27 let poslancem kielského sněmu. V pětatřiceti se stal zemským ministrem vnitra.
Do premiérského úřadu v Kielu usedl v roce 1982 a o rok později vyhrál s CDU, vládnoucí v zemi bezmála 40 let, volby. Jeho pozice se zdála být neotřesitelná. Barschel platil za člověka s dobrými kontakty i za příkladného otce - s manželkou, aristokratkou Freyou von Bismarck, měl čtyři děti. Jen někteří spolupracovníci si stěžovali, že má příliš ostré lokty.
Obvinění proti oblíbenému politikovi, které svou výpovědí podepřel Barschelův spolupracovník Reiner Pfeiffer, vybuchla na severu Německa jako bomba. CDU propadla v zemských volbách 13. září a na politické scéně zavládl pat.
Zatímco vítěz Engholm demonstroval veřejnosti své pobouření nad špinavými triky rivalů, premiér Barschel při emotivním vystoupení na tiskové konferenci vše popřel: "Dávám vám své čestné slovo, opakuji: své čestné slovo, že se obvinění proti mě nezakládají na pravdě."
Zemský parlament vzápětí povolal vyšetřovací komisi, která se případem začala zabývat. Začátkem října odstoupil Barschel na nátlak vlastní strany z čela vlády. Zopakoval, že se cítí nevinen a odcestoval na dovolenou. Desátého října odletěl do Ženevy, kde se měl setkat s kýmsi, kdo mu prý slíbil informace k aféře. Den nato byl nalezen dvěma reportéry magazínu Stern ve svém hotelovém pokoji. Ležel mrtvý, zcela oblečený ve vaně.
Švýcarské úřady konstatovaly sebevraždu. Vše se zdálo být jasné - Barschel se předávkoval prášky, protože nemohl unést svoji vinu. Vyšetřovatelé v Kielu uvěřili korunnímu svědku Pfeifferovi a Engholm, slibující nastolení nové politické kultury v zemi, vyhrál v následujícím roce místní volby.
Oficiální verze však brzy začala dostávat povážlivé trhliny. Postupem času se ukázalo, že SPD o Pfeifferových aktivitách věděla mnohem dříve, než byla ochotna přiznat, a že cíleně řídila průběh aféry. Pfeifferovi navíc později vyplatila nemalé částky. V květnu 1993 tato nová odhalení naráz ukončila slibnou politickou kariéru Björna Engholma, mezitím již kancléřského kandidáta strany.
Druhý vyšetřovací výbor kielského parlamentu zpochybnil v letech 1993 až 1995 důvěryhodnost korunního svědka Pfeiffera, a tím i zapletení Barschela do celé aféry. Mnozí získali dojem, že Pfeiffer celou aféru sám odstartoval, aby ji později mohl "odhalit", a tím se proslavit.
Kauza Barschel otřásla důvěrou v politiku, máslo na hlavě však po ní zůstalo i žurnalistům, kteří odmítli ctít presumpci neviny a od začátku slepě věřili Pfeifferově verzi. Mnohé otázky zůstávají dodnes nevyřešené - především okolnosti Barschelovy smrti.
Mnozí věří, že šlo o vraždu. Lübecké vyšetřování v tomto směru skončilo v roce 1998 s nulovým výsledkem, pochybnosti však přetrvávají - proč by se Barschel zabíjel, když byl možná nevinný? Navíc prý byl před smrtí díky novým informacím v "bojové náladě". Že by jej popravili agenti izraelského Mossadu či východoněmecké Stasi, jak hlásají spiklenecké teorie?
Na fotografii: Uwe Barschel, 18. září 1987
FOTO: geschichte-s-h.de
