"Hitlera jsme si najali. Za dva měsíce ho zatlačíme do kouta, až bude kvičet," prohlásil sebevědomě Franz von Papen. Psal se leden 1933. Fanatik s knírkem a novopečený říšský kancléř byl podle konzervativního intrikána bezpečně "zarámován" ve vládě plné spolehlivých lidí. U moci měl vydržet pár týdnů. Zůstal 12 let. Na jejich konci byla Evropa v troskách a desítky milionů zmařených lidských životů. Od Hitlerova jmenování do čela vlády uplynulo ve středu 75 let.
Zima přelomu let 1932 a 1933 patřila k těm nejméně utěšeným v německých dějinách. Zemí zmítala hospodářská krize, nezaměstnaní se počítali na miliony. V ulicích se šířily bída a beznaděj, počty sebevražd prudce narůstaly. Levicoví i pravicoví radikálové měli žně, ve vzduchu visel strach z občanské války.
Lépe se nevedlo ani v nejvyšších patrech německé politiky. Demokratické instituce výmarské republiky byly ochromené, u moci se střídaly nelegitimní kabinety, jmenované prezidentem. Své teoreticky správné, ale krátkodobě velmi bolestné hospodářské reformy nedokázaly lidem vysvětlit.
Stále hlasitěji se ozývalo volání po silné ruce, která by Němcům navrátila životní jistoty a někdejší postavení na evropské a světové mocenské scéně. Lidé chtěli zpět mocné Německo, mocnou Říši.
Jen Hitler, nikoho jiného nemáme
Dění v zemi v té době neblaze diktovala podivná klika zpátečnických pletichářů kolem prezidenta Paula von Hindenburga. Právě těmto konzervativcům, vedeným exkancléřem Franzem von Papenem, se podařilo stařičkého generála koncem ledna 1933 umluvit, že k plebejskému a vysmívanému Adolfu Hitlerovi už prostě neexistuje žádná alternativa.
V čele vlády vystřídal neúspěšného kancléře a šedou eminenci politiky předchozích let, generála Kurta von Schleichera. Dalšího politického vychytralce, který o nacistech, jež považoval za šikovnou protiváhu nenáviděné levici, prohlásil: "Kdyby tu nebyli, bylo by je skoro třeba vymyslet." Odměnou za jeho naivitu mu byla v létě roku 1934 kulka ze zbraně příslušníka SS.
"Kabinet národního soustředění", složený z pouhých tří nacistů a osmi konzervativců či nestraníků měl vyšachovat z mocenské hry levici (sociální demokraty a komunisty) a Hitlera ve svém čele de facto neutralizovat.
Však oni zkrotnou
Počítalo se tím, že nacisté pod tíhou vládní zodpovědnosti zkrotnou a jejich hnutí ztratí na výbušné síle, tolik přitahující zdivočelé lidové masy. To, že "socialista" a "buřič" Hitler roznese během pár měsíců veškeré své politické konkurenty na kopytech, očekával málokdo.
Pozornosti mnohých uniklo také to, že nacisté ovládli klíčové ministerstvo vnitra - a především - prostřednictvím ministra "bez portfeje" Hermanna Göringa - i mocný pruský policejní aparát. Bez valného zájmu zůstala i vzrůstající podpora Hitlera a jeho NSDAP ze strany německého velkokapitálu.
Na začátku vlády nacistů, která byla v rámci prezidentského systému instalována normálně a legálně, stál tedy chybný úsudek starých vilémovských elit, které fatálně podcenily sílu a dynamiku moderního totalitárního hnutí.
Totalita na pochodu: Jeden národ, jedna Říše, jeden vůdce
Publicista Sebastian Haffner, tehdy pětadvacetiletý, si poznamenal: "V jednom okamžiku jsem cítil téměř fyzicky zápach krve a špíny okolo tohohle Hitlera, a tušil jsem něco jako hrozivou a odpornou přítomnost smrtelně nebezpečného zvířete - špinavé, ostré drápy na svém obličeji."
Takové hlasy však byly ojedinělé. Národ neprotestoval, ba oslavoval. Německo konečně odvrhne okovy Versailleské smlouvy a odčiní nespravedlivou porážku z první světové války. Říše přeci neprohrála na bojišti. Dýku do zad bojující armádě vrazili politici.
Nacisté své "uchopení moci" oslavili velkolepým nočním pochodňovým průvodem. Další plameny v hlavním městě, šlehající tentokrát ze střechy Říšského sněmu, ohlásily o necelý měsíc později vypovězení základních ústavních práv v zemi.
V březnu následoval takzvaný zmocňovací zákon, opravňující vládu k vydávání norem bez jakéhokoli zásahu parlamentu. Základní legislativní rámec třetí říše tím byl dovršen. Následovaly brutální zásahy proti vnitrostranické opozici, levici, odborářům, Židům a dalším "nepřátelům" nového zřízení. Po smrti Paula von Hindenburga v srpnu 1934 stanul Hitler jako jediný "vůdce a říšský kancléř" s konečnou platností v čele Německa.
Foto: AP, ČTK