O francouzském ministru zahraničí Bernardu Kouchnerovi (68) je jisté jedno - mediální pozornost má rád. V těchto dnech se mu jí ale za jeho radikální výroky na adresu Íránu dostává možná více, než je mu milé.
Kouchner je politikem a mužem mnoha tváří a stále není jasné, která je ta skutečná. Přesvědčený humanista nebo válečný štváč? Zapálený stoupenec levice či opora Sarkozyho pravicové politiky?
Francouzská diplomacie dostala novou tvář a s ní i zcela jiný politický styl. Své radikální výroky na íránskou adresu se Kouchner nyní snaží zlehčovat a omlouvat během své návštěvy Washingtonu, kde se má dnes setkat s šéfkou americké diplomacie Condoleezzou Riceovou.
Prý byl špatně pochopen a jeho země je připravena s Íránem jednat. Ještě v neděli přitom prohlašoval, že svět se má připravit na nejhorší, tj. možnou válku s Íránem. Kvůli jeho výrokům jej teheránská vláda označila za amatéra.
Jako diplomat se Kouchner zatím moc nepředvedl. Francouzi totiž s Brity a Němci tvoří takzvanou evropskou trojku, která už třetím rokem zprostředkovává jednání o kontrole íránského jaderného programu.
Ostatně i při pohledu na jeho minulost je udivující, že je to právě on, kdo současnou francouzskou zahraniční politiku pravicové vlády řídí.
Kouchner je totiž tradičním a dlouholetým socialistou. V roce 1968 byl dokonce jedním ze studentských lídrů, kteří vedli bouřlivé květnové protesty. Nejen k této době se vztahuje jeho pozdější výrok: „Abyste právo změnili, musíte je někdy porušit."
Po vystudování medicíny pracoval pro Červený kříž ve válkou zmítané Nigérii. Prý pod dojmem válečných hrůz z Biafry se v roce 1971 stal jedním ze zakladatelů humanitární organizace Lékaři bez hranic (Medicins Sans Frontiers), jejíž práce byla později oceněna Nobelovou cenou míru. Přestože se s organizací rozešel, svým plamenným obhajováním lidských práv se nesmazatelně vepsal do srdcí mnoha Francouzů.
Na počátku 90. let za prezidenta Françoise Mitterranda působil krátce jako ministr zdravotnictví. V letech 1999-2001 byl nejvyšším představitelem protektorátní správy OSN v Kosovu a i zde proslul svou impulsivností.
V mládí byl členem komunistické strany, kterou opustil či byl vyhozen roku 1966. Pak už nikdy v žádné partaji nebyl, přesto byl přijatelný pro socialisty i gaullisty.
Protože bagdádský diktátor Husajn porušoval práva kurdské menšiny, podporoval jako jeden z mála francouzských politiků americkou invazi do Iráku, posléze se však stal velkým kritikem jejího dalšího vývoje.
Letos v srpnu navštívil coby první člen francouzské vlády od pádu Saddáma Husajna Bagdád a první francouzský ministr zahraničí od roku 1988. Hned se dostal na první stránky novin, když požadoval demisi iráckého premiéra Núrího al-Malíkího. Později se za to omluvil.
Kouchnerův charakter zřejmě nejlépe vystihl bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí, když o něm kdysi prohlásil, že je „neřízenou střelou". Kolik škody může taková střela způsobit se ještě ukáže. Sarkozy se zjevně pokouší diplomacií velkých gest (asistence při "osvobozování" bulharských zdravotníků v Libyi) a silných slov (Irák, Írán) vrátit Francii do velmocenských pozic, o které přišla během indočínského, suezského a alžírského fiaska v padesátých a na začátku šedesátých let. Tolik gaullismu se však do dnešního světa už nevejde.
Na snímku Bernard Kouchner v Tel Avivu, 11. září 2007.
Foto: AP
