Nucení vězeňkyň k prostituci bylo v mnoha německých koncentračních táborech běžným jevem. Po druhé světové válce se o tom ale dlouho mlčelo. Nehovořila o tom ani většina postižených žen. Mluvit o bordelech v místech, kde se vyražďovaly tisíce, ba statisíce lidí, není jednoduché ani dnes.
První nevěstinec pro vězně koncentráků vznikl na jaře roku 1942 v rakouském Mauthausenu (z 200 tisíc věznů zavraždili nacisté zhruba plovinu). Následovaly mimo jiné Sachsenhausen, Dachau a Buchenwald.
V Osvětimi (v táborech u stejnojmenného polského města bylo zavražděno nebo zahynulo asi 1,1 milionu lidí) zřídili bordel v prvním patře bloku 24a. Uvádí se to v dokumentu s názvem "Ty proklaté hodiny večer", který natočila Andrea Osterová a jejž tento týden v pondělí večer odvysílaly televize ORF a 3sat.
Dokument zachycuje osudy dvou k prostituci donucených žen, Marii W.a Irky, a snaží se přiblížit divákům jejich utrpení.
Ve filmu vystupují i muži, kteří do bordelů v koncentračních táborech chodili.
Snímek nabízí též pohled na některé originální nacistické dokumenty jako jsou dopisy, účetní knihy bordelů a kartotéky vězňů.
Je z nich zjevné, že prostituce za ostnatými dráty byla chladně promýšleným systémem vymyšleným úřadem Henricha Himmlera, který byl vůdcem SS, velitelem gestapa, velitelem Waffen SS a také organizátorem hromadného vyhlazování Židů.
V celkem jedenácti koncentrácích jsou provozovány nacionálněsocialistické bordely pro "pilně pracující vězně", napsal Himmler v březnu roku 1942. Lehké ženy měly podle něj zvyšovat produktivitu otrocky pracujících.
Dokument uvádí, že k prostutici přimněli nacisté více než dvě stovky žen.
Ty byly samy vezeňkyněmi táborů, kde každý den přinášel nucenou práci, tu nejbídnější stravu, kruté zacházení a smrt. Pokud je přeložily do bordelu, měly ženy lepší jídlo i šaty, lékařské ošetření a vlastní pokoj.
Večer však musely být k dispozici vybraným koncentráčníkům. Každých patnáct minut nastoupil další a další. Marie W. o tom s novináři promluvila krátce před svou smrtí roku 1990. Většina postižených žen věznění přežila. Nikdy ale nedostaly nějaké odškodnění. A téměř všechny o svém osudu mlčely.
Tato forma sexuálního vykořisťování žen v době třetí říše se začala blíže zkoumat až v devadesátých letech minulého století - padesát let po skončení války. V kultuře vzpomínání na hrůzy vlády Adolfa Hitlera nehrála tato skupina dlouho žádnou roli. Nejspíše proto, že je považovaly za oběti druhé třídy.
S těmito ženami proto existuje jen několik rozhovorů a jen jeden z nich je zachycen na zvukový pás. Je to výpověď Marie W. , kterou autorka dokumentu "Ty proklaté hodiny večer" využila v nahrané scéně dvou žen hovořícíh v kavárně.
Mužské klinety bordelů dokument nijak lehkovážně neodsuzuje. Pro drtivou většinu koncentráčníku byly tamní hampejzy stejně tabu.
V Dachau dokonce proti bordelům protestovali komunističní vězni. Jiné naopkam svědomí při návštěvě nucených prostitutek nijak netížilo. Podali žádost a za patnáct minut "lásky" zaplatili dvě říšské marky.
Většina z těchto peněz skončila v kapsách pasáků - Himmlerových SS.
