"Pracující nemají co platit za krizi, za niž nejsou zodpovědni!" Od Atén po Dublin pozvedá stejný protest národy proti úsporným programům vlád. Kam až může jít tato revolta? Co se stane, jestliže vlády nedokážou prosadit drastická opatření, která jim diktují finanční trhy? Co se stane se státy, jestliže se nevyhnutelná politika vnucovaná zvenčí stane neuskutečnitelnou, protože bude uvnitř státu odmítnuta?
Nyní se nacházíme ve třetí etapě krize, která začala ve financích, rozšířila se do ekonomiky a nyní dokonce ohrožuje naše demokratické systémy, napsal francouzský deník Le Monde.
Optimisté ujišťují, že situace není tak zoufalá: přes všechen hněv Islanďané, Řekové, Irové či Portugalci nakonec rezignují. Nepochybně v dohledné budoucnosti, ve vzdálenější perspektivě to už není tak jisté. Nejde totiž o přechodnou krizi státní pokladny, ale o definitivní krizi solventnosti.
Všechny tyto i další země žijí nad své prostředky a musejí snížit svou životní úroveň na úroveň své produkce, aby uspokojily investory, bez nichž se nemohou obejít. To je bez ohledu na finanční trhy společným údělem všech předlužených.
Národy tedy zjistí, že úspornost nemá za cíl obnovení prosperity, nýbrž to, aby se zabránilo krachu, a že po prvních opatřeních budou logicky následovat další, mnohem bolestivější. Zjistí, že jsou zruinovány a že nemohou doufat ve zlepšení během jedné dekády.
Zjistí rovněž, že ve svém neštěstí nejsou samy, že výjimka směřuje k tomu, aby se stala normou. Budou následovat další velké země, Velká Británie, Španělsko, Francie, Itálie, to vědí všichni.
Od jednoho ke druhému bude znít otázka, jež pak už bude slyšet všude: "Proč bychom měli přistoupit na to, co druzí odmítají?" Lidová revolta nabude masového efektu.
Všechno však může zmařit heslo "My jsme nic neudělali, my nemáme co platit". Uvážíme-li dvě finanční krize, které se propojují, krizi veřejných financí a krizi soukromých financí, je pravda, že národy z první krize těžily a podílely se na ní. Zvyšovaly veřejné výdaje a těžily ze sociálních výhod a nyní to musejí vracet zpět.
Všechno vzešlo od sítě kšeftařů, kteří pod ctihodnou maskou bankéřství a finančnictví vytvořili nejrozsáhlejší podnik s falešnými penězi a nelegálními hrami v historii. Nedobytné pohledávky totiž nejsou nic jiného než falešné peníze a jejich skrývání ve zdravých pohledávkách a převádění do akcií není nic jiného než defraudační manévry, jejichž cílem je falešné peníze vyprat. Tyto aktivity vedly k obohacování na úkor všech. Demagogie vyvolala krizi veřejných financí a hamižnost krizi soukromých financí.
Škody jsou strašlivé a národy byly ponechány na pobřeží ve vracích, zatímco pobřežní lupiči plují volně po moři na luxusních jachtách i s kořistí. Samozřejmě toto přirovnání je poněkud nepřesné, ale zhruba to odpovídá situaci obyvatelstva, které dnes musí platit.
Předešlé finanční skandály, jako případ Enron, skončily odsouzením viníků. V případě toho nejhoršího, co kdy existovalo, jsme nic takového neviděli. Pouze černá ovce Bernard Madoff sedí v žaláři, všichni ostatní se těší nejvyšší ochraně: legalitě. Národy si nemají na co stěžovat a finančníci nemusejí být znepokojeni, protože vše je dokonale legální.
Žádný bankéř a žádný spekulant tedy nebyli obviněni. Myslili bychom si, že zákony vždy byly vytvářeny ve prospěch kšeftařů, že je jejich zodpovědnost opravňuje ke každé formě obohacování a vylučuje každou vinu, dokonce i obvinění.
Toto zneužívání legálnosti činí z národů rukojmí, která snášejí všechno neštěstí, aniž by k tomu měla co říci. Je to zákon Wall Streetu, který se prosadil proti americkému prezidentu Baracku Obamovi stejně jako proti státům, které ztrácejí jakoukoli legitimitu, když prosazují pořádek jednomyslně považovaný za nespravedlivý.
