Rozhovor TÝDNE
Oběť z Bataclanu: Stát se nechce poučit ze svých chyb
12.11.2016 18:05 Rozhovor
Je to přesně rok, co teroristé zaútočili na několika místech v Paříži a zabili 130 lidí, dalších 413 zranili. Dvacet z nich je stále v nemocniční péči, z toho devět je hospitalizováno. Šest set lidí dodnes navštěvuje psychologa nebo psychiatra. A většina z 2800 přímých a nepřímých obětí dosud čeká na odškodnění.
Byrokratický proces přiznání statusu oběti a s tím souvisejícího odškodnění se stal v posledních měsících ve Francii terčem kritiky. Asociace sdružující oběti atentátů tvrdí, že proces má nejasná pravidla, trvá neúnosně dlouho a chybí mu takt a lidskost. "Při vyplňování formulářů se nás například ptají, kdo byl autorem atentátů a jaká je jeho adresa," uvedl už dříve jeden kafkovský příklad za všechny Emmanuel Domenach, viceprezident asociace 13 novembre: Fraternité et verité, která sdružuje oběti atentátů a jejich blízké. TÝDEN s ním mluvil v Paříži pár dní před smutným výročím.
Jak ostrá je po roce vaše vzpomínka na noc v Bataclanu?
Neutichající střelba, spoustu krve, spoustu křiku. Ale vzpomínka, které se držím, abych byl schopen se z toho vzpamatovat, jsou lidé, kteří se mi celou noc snažili nějak pomoci.
Jak se vám daří se s traumatem vyrovnat?
Je to strašně těžké, stále mě pronásledují bolestivé vzpomínky, mívám záchvaty úzkosti, strachu, deprese. Nic není jako dřív, ani obyčejná jízda metrem. Uvědomujete si, že můžete kdykoli zemřít. Snažím se jít dál, užívat si života, co to jde, ale není to jednoduché. Jdu po ulici a říkám si, co když je třeba tenhle kolemjdoucí terorista?
Bataclan po roční rekonstrukci znovu otevřel koncertem legendárního Stinga. Půjdete tam, anebo to je místo, kam už nikdy nechcete vkročit?
Určitě se tam chystám, jen čekám, až se tam objeví nějaká moje oblíbená kapela. Chci zažít Bataclan tak, jak to má být, s dobrou hudbou a pořádnou pařbou. Bude to hodně těžké, bude to hodně silných emocí najednou. Budu myslet na všechny ty, kteří neměli to štěstí jako já a nestihli včas utéct. A zároveň se budu snažit opakovat si, že život jde dál.
Vaše asociace opakovaně kritizuje fakt, že vláda nechce uznat, že některé její složky nefungovaly tak, jak měly, a nechce se z těchto chyb poučit. O co přesně jde?
O spoustu věcí. Před atentáty například fakt, že někteří z atentátníků byli ve složkách vedeni kvůli vazbám na teroristické skupiny. Jak to, že se tedy mohli ve Francii ubytovat, chodit po ulici, zaútočit a jeden z nich se dokonce vrátil zpět do Belgie, kde se dokázal šest měsíců skrývat v hlavním městě. Dále je přinejmenším zarážející fakt, že v době, kdy teroristé drželi v Bataclanu rukojmí, dostala vojenská jednotka, která hlídala okolní ulice, příkaz v Bataclanu nezasahovat. Také kritizujeme, že nebyla k dispozici okamžitá psychologická pomoc. Byla jen pro poraněné, ale ne pro nás, co jsme vyvázli bez fyzických následků. Bohužel, vláda se odmítá našimi připomínkami zabývat, nechce změnit svůj přístup a tváří se fatalisticky, že když bude zítra další atentát, tak s tím stejně nic nenaděláme. Ale to není pravda, spousta věcí se dá zlepšit. Teroristé nám ukázali, kde máme slabá místa.
A ty tedy chcete ukázat v Bílé knize, kterou připravujete?
Ano. Chceme shromáždit svědectví obětí a jejich pohledem říct, co se stalo, proč se tak stalo a co udělat příště pro to, aby se to neopakovalo. Nikdo se jich na to dosud nezeptal.
Francie se učí, jak se vypořádat s tak vysokým počtem obětí teroristických útoků. Jak jí to jde?
Pomalu a postupně se daří dělat jisté pokroky. Naše organizace usiluje o to, aby ten byrokratický proces odškodnění byl přehlednější a šel rychleji. A rádi bychom, aby to byl stát, kdo s tím půjde vstříc obětem, a ne aby se oběti o to museli nějak nedůstojně doprošovat. Aby obětem bylo jasně vysvětleno, na co mají právo, a aby měly zajištěn snadný a bezplatný přístup ke zdravotní péči, k psychologické pomoci a k advokátním službám. Dnes nám je řečeno, že musíme být trpěliví nebo si to zařídit sami. Teď se to snažíme dělat mi v asociaci jako dobrovolníci, ale to by přece měl zajišťovat stát. A pak také požadujeme transparentní systém odškodňování, aby měl jasná pravidla a hlavně aby byl lidský. Teď je ten proces velice chladný, často neohleduplný, chybí mu lidskost.
Snažíte se vyjasnit status oběti a zlepšit přístup k právům z toho plynoucích, včetně práva na odškodnění nebo zproštění povinnosti platit daň z příjmu zemřelých obětí (daň z příjmu se ve Francii platí až po roce, tedy zpětně, není automaticky strhávána z platu jako v ČR, pozn. red.). Jak se na to tváří společnost? Na internetu se objevují i nesouhlasné reakce, že to není spravedlivé vůči obětem jiných nehod.
Lidé totiž často nechápou, že my se pereme za práva všech obětí! Nejen za nás, ale za všechny. Moji známí mi taky říkají, že oni ztratili své blízké v Mali, ale taková práva neměli. Tak jim říkám - vždyť to děláme i pro vás! My i stát vlastně objevujeme, co status oběti obnáší. A navíc, odškodnění přijde stát maximálně na 500 milionů eur, což je pro něj kapka vody a pro lidi, kteří jsou teď hendikepovaní a kvůli svému stavu nemohou pracovat nebo kteří ztratili své blízké, to je nic. Nejde nám o peníze, ale především o uznání, že jsme prožili trauma. Když se vyplácí odškodnění hromadných, například leteckých nehod, nikdo o částkách nediskutuje, tak proč by se měla zpochybňovat odškodnění obětí teroristických činů?
Jaká potřeba ve vás rezonuje silněji, být státem právně uznán za oběť, a tedy se k loňským událostem neustále vracet, anebo naopak to, co se stalo, zapomenout a jít dál?
Obě ty potřeby jsou velmi silné a důležité. Abyste mohl zapomenout na to, že jste se stal obětí, musíte být za ni nejprve považován. Ze začátku jsem ten oficiální status oběti odmítal, ale vnitřně mě to sžíralo, protože jsem trpěl depresemi, záchvaty úzkosti a nevěděl si s tím rady. Abyste tyhle stavy přemohl, musíte vnitřně přijmout, že jste se stal obětí. To jsem udělal a teď už jsem ve stádiu, kdy chci otočit stránku a jít dál.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.