Před 75 lety, 2. srpna 1943, začalo povstání v nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka na východě dnešního Polska. Vězni z obslužného tábora, kteří se vzbouřili, zapálili domy a pobili několik strážných, utéci a přežít do konce války se ale podařilo jen několika desítkám z nich. Byl mezi nimi i český Žid Richard Glazar, autor knihy Treblinka - slovo jak z dětské říkanky.
Nacistický vyhlazovací tábor Treblinka, do něhož přijel první transport Židů z varšavského ghetta 23. července 1942, drží i v rámci nelidského nacistického "konečného řešení" smutný rekord. Za pouhých 15 měsíců zde zahynulo na 870 tisíc lidí, ať už střelou do týla nebo v plynových komorách. Treblinka byla jedním ze tří táborů smrti otevřených v létě 1942 v rámci operace Reinhard, ve kterých do konce roku 1943 zavraždila německá mašinerie 1,7 milionu lidí. K dalším patřily Belžec a Sobibor.
Mezi vězni vznikla na počátku roku 1943 v Treblince odbojová skupina, jejíž pokus o povstání se ale nezdařil. Vedení odboje nakonec převzal bývalý důstojník československé armády Zelo Bloch a povstání, které bylo plánováno od dubna 1943, bylo zahájeno 2. srpna 1943. Ze skladu, k němuž si zhotovili otisk klíče, vynesli vězňové podle serveru holocaust.cz zbraně a granáty, podařilo se jim zapálit budovu, ve které bydleli Němci a Ukrajinci, a postupně vzplanuly téměř všechny budovy v táboře. Vězni se pokoušeli přelézt ostnatou hradbu, mnoho z nich bylo zastřeleno ze strážních věží, ostatní prchali do bažinatých lesů. Ze sedmi set vězňů se zachránila asi desetina.
Po povstání Němci začali tábor likvidovat, postupně jeho prostor zaorávali a před příchodem východní fronty spálili budovy, které se v něm nacházely.
Hlavním vyhlazovacím táborem se mezitím stal tábor v Osvětimi, kde byl k vraždění již plně používán jedovatý plyn cyklon B (v Treblince nacisté ještě používali buď stlačený kysličník uhelnatý nebo výfukové plyny) a kde zahynulo 1,5 milionu lidí. Velitel Treblinky Franz Stangl po odchodu z Polska v létě 1943 vedl protipartyzánské akce v Jugoslávii, po válce se mu podařilo uprchnout a přes Sýrii se dostal do Brazílie. Koncem 60. let byl vydán do Německa, kde byl odsouzen na doživotí. Zemřel půl roku po rozsudku, v červnu 1971.
