Ačkoli se nedělní volby konají v atmosféře politického uvolnění, prezident Alexandr Lukašenko (56) svou funkci pravděpodobně opět s převahou obhájí.
V posledních letech učinil Lukašenkův režim několik ústupků nátlaku EU i USA. Příkladem určitého uvolnění byly nedávné opoziční demonstrace, proti kterým policie na rozdíl od minulosti nezasáhla. Opozice však stále hovoří o "řízené demokracii", neboť do státem kontrolovaných médií má jen omezený přístup.
Navíc se stejně tak jako při minulých volbách nedokázala shodnout na společném kandidátovi; do voleb tak vstupuje roztříštěná. Proti Lukašenkovi, který se o úřad prezidenta uchází počtvrté, kandiduje devět opozičních politiků. Výzva spisovatele Uladzimira Njakljajeva, jednoho z hlavních kandidátů opozice a šéfa opoziční organizace Mluv pravdu!, k společnému bojkotu voleb zatím zůstala bez odezvy.
Kromě Njakljajeva má šanci na dílčí úspěch asi jen vůdce hnutí Evropské Bělorusko Andrej Sannikav či ekonom Jaraslav Ramančuk. Njakljajev a Sannikav se zatím dokázali dohodnout pouze na koordinaci předvolebních akcí.
Lukašenko vybudoval z Běloruska diktaturu s klasickými atributy, jako jsou pronásledování a věznění opozičních představitelů, mezinárodní izolace a kult osobnosti. V zemi fakticky neexistuje nezávislý rozhlas ani televize, nestátní noviny byly umlčeny.
K nejstinnějším stránkám režimu patří zmizení několika opozičních představitelů. Naposledy vyvolal rozruch případ opozičního novináře a zakladatele centrálního webu opoziční organizace Charta 97 Olega Bebenina (Aleha Bjabenina), který byl v září na své chatě nalezen mrtev. Podle vyšetřovatelů se sedmatřicetiletý novinář ve stavu těžké opilosti oběsil, Bebeninovi příbuzní a aktivisté nevládních organizací ale označili oficiální verzi o novinářově úmrtí za nevěrohodnou.
Bývalý politruk a kolchozník Lukašenko byl do čela státu zvolen v roce 1994, poté opět v letech 2001 a 2006. Pomocí údajně zfalšovaného referenda si nejprve nechal prodloužit mandát a referendum v roce 2004 zrušilo ústavní zákaz vykonávat funkci prezidenta země po více než dvě funkční období.
Po posledních prezidentských volbách v roce 2006 se Bělorusko stalo svědkem protestů, které skončily policejní brutalitou, zatýkáním a soudy. Za zmanipulování voleb USA a EU uvalily na Lukašenka a jeho režim různé sankce, jejichž účinnost byla v posledních dvou letech pozastavena. Lukašenkův režim se totiž začal v poslední době pozvolna uvolňovat a zároveň sbližovat se Západem.
Vlídnější tvář se snažil Lukašenko ukázat před parlamentními volbami v roce 2008, kdy úřady propustily několik vězňů, označovaných za politické. Volby ale nakonec západní pozorovatelé označily za nedemokratické a unie nyní zvažuje, že sankce proti Bělorusku obnoví.
Podle Bruselu se v zemi od voleb v roce 2006 nic nezměnilo. Většina z kandidátů na prezidenta si stěžuje na nedostatečný přístup do médií, kritiku vyvolal dekret o kontrole internetu, který byl jediným zdrojem nezávislých informací, a demokratické principy tak zůstávají jen u vzletných slov Lukašenka.
Kromě ochránců lidských práv se Lukašenko dostal nedávno pod nebývale tvrdou palbu i od tradičních spojenců v Rusku, na což reagoval stejně ostrými výrazy. Mezi oběma zeměmi navíc probíhaly ostré debaty o dodávkách energetických surovin.
K vládnutí Lukašenka částečně přispívá i pnutí uvnitř opozice. Na opozičním kongresu v roce 2007 zvítězil proud zastánců změny režimu pomocí dialogu s mocí. Z čela opozice byl fakticky odstaven hlavní opoziční kandidát na prezidenta v posledních volbách Aljaksandr Milinkevič, který oficiálně získal přes šest procent hlasů; podle opozice to bylo 30 procent. Nedělních voleb se Milinkevič odmítl zúčastnit, protože očekává podvody.
