Téma TÝDNE
Poslední uhlíři v Karpatech
25.12.2017 06:20 Původní zpráva
Divocí a svérázní lidé, kteří žijí o samotě v hlubokých lesích a mají své vlastní zákony - tak popisují staré kroniky středověké uhlíře. Jejich řemeslo dodnes živoří v horách jihovýchodního Polska. Ničí ho levná konkurence z východu i evropská byrokracie.
Uhlíř Juzek se každou chvíli starostlivě ohlédne za kouřem vycházejícím z obrovského ocelového válce s několika komíny. "Ještě chvíli," zamumlá si pro sebe a vyskládá metrovými špalky protější válec. "Teď!" vystartuje najednou. "Vidíš, začíná kouřit do hnědomodra," ukazuje na oblak dýmu, který se mi zdá pořád stejný. Uhlířovo oko je ale vycvičené více než desetiletou praxí, a tak strážce novodobých milířů, jimž se říká retorty nebo prostě jen bečky, dobře ví, co má dělat. Když se kouř změní z bílého na modrý, je to signál, aby zavřel přístupy vzduchu, jinak by vypálil nikoli uhlí, ale popel.
Uvnitř retortu je 800 stupňů Celsia a probíhá proces suché destilace. Hlídat se musí spousta věcí a dobrý uhlíř se učí dlouho. Pan Juzek žije v polském pohoří Bieszczady, jež patří ke karpatskému masivu, už osm let. Na místě, kde až do hromadného vysídlování v rámci akce Visla před sedmdesáti lety stála osada Łopienka, stojí u řeky čtyři ocelové retorty. Doplňuje je maringotka a přístřešek na vypálené uhlí. Nechybí narovnaná hranice dřeva a dva obstarožní traktory pro práci v lese. "Vyhnanství? Možná, ale neberu to tak, v lese jsem si zvykl. Práce je od rána do večera, a když mám volnou chvíli, jdu do kostela," říká pan Juzek.
Svatostánek je jediné, co se z vesnice dochovalo, jinak zůstaly jen plošinky po domech ve stráni a jediný náhrobek na místním hřbitově. Před válkou tu žilo v padesáti domech na 350 obyvatel většinou ukrajinské národnosti. Po roce 1945 je armáda vysídlila do Sovětského svazu nebo na západ Polska, domy si lidé z okolí rozebrali na stavební materiál. Stejný osud mělo v Bieszczadech přes třicet vesnic. Opuštěná údolí později osídlili uhlíři - byl tu dostatek dřeva a věčný dým z milířů nikomu nevadil. Také tito svérázní muži ale ze zdejších lesů postupně mizí.
Dříve kováři, dnes grilování
"Naše práce je dřina. Ale dřív, když se uhlí vypalovalo ještě v milířích pokrytých hlínou, to bylo mnohem horší," říká Juzek. Zatímco v ocelovém retortu hoří uhlí 24 hodin a dalších 24 hodin chladne, u hliněného milíře trvalo celý týden, než se vypálilo, a tři dny, než vychladlo. "Nejdřív se dřevo muselo pečlivě vyrovnat a pokrýt hlínou. Pak bylo třeba ve dne v noci kolem milíře chodit a upravovat ho. Když žár někde vypálil díru, byly ztráty," říká Juzek. Uhlířské řemeslo má v Karpatech tradici od středověku. Je to především díky kvalitnímu listnatému dříví ve zdejších lesích, k pálení dřevěného uhlí se nejlépe hodí buk nebo habr, možné je pálit i z olše, dubu či břízy.
Některé historické prameny uvádějí, že v 15. století se dřevěné uhlí z Bieszczad vyváželo až na Blízký východ, kde sloužilo k výrobě damascénské oceli - mimořádně odolného kovu používaného pro ostří nožů a mečů. V té době byli uhlíři privilegovanou skupinou. Mohli si vybírat, odkud nakoupí dřevo, vypalování se jim započítávalo do robotní povinnosti, mohli svůj produkt prodávat. Dřevěné uhlí bylo žádáno nejen pro vytápění, ale pro svou vysokou výhřevnost především pro využití v kovářských pecích a při zpracování surovin vytěžených v dolech, například stříbra. Sloužilo také při výrobě střelného prachu a vypalováním v menších objemech se získával potaš neboli uhličitan draselný, výchozí surovina pro zpracování skla, textilu a papíru.
Od 16. století ale práva uhlířů postupně mizela a muži od milířů se dostávali do postavení námezdních dělníků. To však nijak nezměnilo jejich způsob života na mýtinách daleko od civilizace. Okolí je považovalo za divoké lidi z lesa, kteří se řídí jen vlastními zákony. V Bieszczadech se jim říkalo budníci - podle boudy, kterou si vždy postavili u milíře a kde celý čas přebývali. Slovo budy má dnes v názvu řada osad vzniklých z komunit starých uhlířů, například Budy Wolskie nebo Buda Stalowska.
Konec 19. a začátek 20. století přinesly celkový útlum spotřeby dřevěného uhlí, v Bieszczadech se ale produkce udržela, jen klasické milíře nahradily v 70. letech ocelové retorty, které vidíme dodnes. Určitou renesanci pak koncem 90. let přinesla obliba zahradního grilování. Polsko se v tomto směru stalo hlavním zásobitelem německých "piknikářů", například ještě v roce 2012 do Německa směřovala čtvrtina produkce.
Konkurence z východu
Napůl rozebraný milíř, retort nebo uhlířskou maringotku je možné si prohlédnout v muzeu pod širým nebem, jež zřídila správa bieszczadského národního parku nedaleko vesnice Muczne. Je možné, že bude nějakou dobu jedinou názornou připomínkou uhlířského řemesla, které je dnes opět v úpadku.
Zatímco v roce 2000 bylo v polesích kolem Krosna (zahrnuje pohoří Bieszczady, Beskid Niski a Pogórze) třiačtyřicet uhlířských živností se 467 retorty, pět let starý průzkum Jana Misiewicze z Přírodovědeckého institutu v Poznani uvádí dvanáct zpracovatelských míst s 80 retorty. Aktuálnější data neexistují, ale autor těchto řádků napočítal v baligródském polesí, kde se uhlí vypaluje nejčastěji, jen čtyři místa asi s dvaceti ocelovými "bečkami". "Pálení v retortech se dnes už moc nevyplácí," říká Misiewicz, dnes nezávislý expert pracující v nábytkářské firmě. "Zařízení už většinou překročila limit životnosti, málokdo je navíc ochoten pracovat v takových podmínkách za nízkou mzdu," dodává.
Uhlíři si vydělávají minimum, kolem 1000 zlotých (6000 korun) měsíčně, přitom musejí snášet život v maringotkách bez vody i elektřiny a práci v toxickém dýmu. Jejich středověká charakteristika jako divokých lidí z lesů s vlastním světem a zákony tak ani dnes není daleko od pravdy. Nelze se divit, že moc zájemců o takovou práci není. Stále více dřevěného uhlí se vyrábí v továrnách, kde je to o něco efektivnější. Polskému dřevěnému uhlí kromě toho konkurují méně kvalitní, avšak levnější paliva z Ukrajiny a Číny.
Desátky za dým a chemii
V této situaci nemají uhlíři žádnou ochranu ani dotace, spíše naopak. "Chtějí po nás, abychom platili daň za znečišťování životního prostředí. Tady v lese, kde v širokém okolí nikdo nežije. Chápete to?" rozčiluje se pan Juzek. Jeho kolega, jenž má své retorty jen o pár kilometrů dále v Tyskowé, má pocit, že se proti němu spikl celý svět, a tak nadává a fyzicky napadá každého, kdo by chtěl jeho retorty byť jen fotografovat. "Tohle nám přinesla Evropa! Vy jste z Čech, tak vypadněte!" vyhání nás.
Evropská unie se opravdu zachovala s pověstnou byrokratickou necitlivostí pro lokální záležitosti. Bieszczadští uhlíři se musejí zaregistrovat u Evropské chemické agentury jako výrobci chemických látek, což znamená jednorázovou platbu ve výši několika tisíc eur plus pravidelné poplatky za povinné testování produktů. Na to ale už "divocí lidé z lesa" prostředky nemají, takže řeší situaci zpravidla tím, že se neregistrují a pracují načerno, dokud to jde.
"Vidíte? Všichni to balí," ukazuje pan Juzek na mapě symboly malých ohníčků zobrazujících místa pálení dřevěného uhlí - většina z nich je nyní opuštěná. Sedíme u stolu před maringotkou, pozdně podzimní večer přináší do údolí mráz. "V zimě ještě nachystám dříví, svezeme ho sem, rozštípeme a na jaře vypálíme," říká pan Juzek. "No, a budeme doufat v to, v co doufáme každý rok - že to není naposled," dodává.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.