Německá říše
Před 20 lety si Poláci oddechli. Kvůli západní hranici
14.11.2010 09:00
Část německých nacionalistů se tomu brání dodnes. Jejich snahy ale, alespoň de jure, před dvaceti lety pohřbila smlouva, která byla 14. listopadu 1990 podepsána ve Varšavě. S konečnou platností stvrdila nedotknutelnost hraniční linie na Odře a Nise.
Dohoda současně deklarovala, že obě země nemají vůči sobě žádné územní požadavky. Dokument podepsaný německým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem a jeho polským protějškem Krzysztofem Skubiszewskim úzce souvisel s procesem sjednocování Německa.
Druhá světová válka skončila v Evropě v květnu 1945, některé její důsledky ale přetrvávaly ještě desítky let poté. Jedním z nich byla právě otázka potvrzení hranice mezi Německem a Polskem.
Východní i západní Německo sice uznaly hranici na Odře a Nise už v průběhu studené války, polská reprezentace přesto trvala na tom, aby tato ujednání byla před spojením obou států znovu potvrzena.
Chtěla tak získat pojistku proti případným sporům o území, které Polsko získalo po druhé světové válce na úkor poražené třetí říše.
Varšava se setrvale obávala revizionistických snah ze strany jistých kruhů v Německu.
Revizionisté se nevzdávají
Smlouva z podzimu 1990 znamenala významný milník v historii vztahů mezi Berlínem a Varšavou. Polský premiér Tadeusz Mazowiecki prohlásil, že Poláci a Němci jejím podpisem odstranili zdroje historických konfliktů a uzavřeli období, v němž hraniční problém dělil obě země a byl zdrojem polských obav a pocitu ohrožení. I přes tehdejší optimismus se problémy ve vztazích mezi oběma zeměmi nepodařilo dodnes zcela vyřešit.
Citlivým tématem zůstává především osud německých obyvatel, kteří byli v souvislosti s poválečnou změnou hranic nuceni opustit své domovy a odejít do Německa.
Německo-polské hraniční dohody z let 1970 a 1990 se však k vyhnání (odsunu) a vyvlastnění zhruba 14 milionů Němců z východních území a Němců sudetských nijak nevyjadřovaly. Za nimi později následovaly další čtyři miliony německých vysídlenců. Zvláště vyhnanecké svazy se dodnes těžce smiřují se ztrátou své někdejší vlasti.
Pro nemalou část německých revizionistických kruhů zůstává legitimita a současně legálnost nových hranic dodnes sporná.
"Pro mě bylo uznání hranice vždy historicky podmíněnou nutností," prohlásil tento týden na konferenci o tomto tématu na Evropské univerzitě Frankfurt (nad Odrou) braniborský premiér Matthias Platzeck (SPD). Braniborsko má s Polskem ze spolkových zemí nejdelší hranici.
Taktizování kancléře Kohla
Poslední východoněmecký premiér Markus Meckel (SPD) na konferenci připomněl, že NDR tehdy chtěla dohodnout hranici ještě před sjednocením Německa. Tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl (CDU) ale váhal. A sice z ohledu na vyhnance, jejichž hlasy ve volbách potřeboval. Kohl věděl, že hranice bude uznána, ale věc se snažil odsunout a poté ji prezentovat jako cenu za jednotu Německa.
Kořeny polsko-německých hraničních sporů sahají do září 1939, kdy po napadení Německem a Sovětským svazem zmizelo Polsko z mapy Evropy. O další budoucnosti země se nicméně už v průběhu války začaly vést diskuse mezi členy protihitlerovské koalice.
Polská otázka byla jedním z témat Teheránské konference, na níž se koncem roku 1943 sešli vrcholní představitelé USA, Británie a Ruska.
Sovětský vůdce Josif Stalin přišel na jednání s požadavkem, aby si jeho země směla ponechat polské území obsazené na počátku války. Americký prezident Franklin Roosevelt považoval za důležitější jiné problémy a nechtěl poškodit vztahy s Moskvou, takže Stalinův požadavek akceptoval. Jako kompenzaci měla Varšava získat část německé říše až k řekám Nisa a Odra. Těžko říct, zda si tehdy politici uvědomovali, že existují dvě řeky obdobného názvu - Nisa Kladská a západnější Nisa Lužická.
Rozhodující krok ke stanovení nových polských hranic byl učiněn těsně po válce na konferenci v Postupimi. Jednání o polské otázce bylo v režii Moskvy, jejíž armáda kontrolovala veškeré polské území a Stalin si předem zajistil pro něj příznivé složení polské vlády. Za těchto okolností byla hranice vytyčena na západnější z obou Nis a byl schválen odsun německých obyvatel z nově nabytého polského území.
Dohoda z Postupimi byla západními spojenci chápána jako provizorní řešení, přičemž definitivní tečku měla učinit až mírová smlouva s Německem. Poválečný vývoj však situaci zkomplikoval. Hlavní překážkou se stala skutečnost, že na území Německa vznikly dva státní útvary se zcela odlišným zřízením.
Komunistické východní Německo uznalo hranici na Odře a Nise ve Zhořelecké smlouvě v červenci 1950. Naproti tomu západní Německo ji dlouho považovalo pouze za demarkační linii. Změnu v postoji Bonnu přinesl až nástup Willyho Brandta do spolkového kancléřství. Brandtovo úsilí o zlepšení vztahů se zeměmi východního bloku vyústilo v prosinci 1970 ve smlouvu s Polskem, v níž západní Německo platnost hranice rovněž potvrdilo.
Konec studené války celý problém ještě jednou oživil. Hlavním důvodem byla jednání o obnovení německé jednoty (dohoda 4 plus 2), kterou polští politici sledovali s obavami. Proto byla součástí procesu sjednocování Německa i smlouva z podzimu 1990, potvrzující nedotknutelnost polské západní hranice ještě jednou.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.