Evě Umlaufové byly pouze dva roky, když ji s matkou osvobodili z nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Byla však natolik nemocná, že v něm musela zůstat ještě několik měsíců. Sedmasedmdesátiletá pediatrička a psychoterapeutka život prožila v Německu, kde založila rodinu, a minulostí se příliš nezabývala, píše agentura AP. Osvětimská zkušenost, na niž nemá žádné vědomé vzpomínky, ji však dohonila. Nyní se rozhodla naposledy navštívit osvětimský koncentrační tábor, protože se blíží pětasedmdesátileté výročí jeho osvobození Rudou armádou.
Umlaufová se narodila v roce 1942 v koncentračním táboře Nováky na západním Slovensku. Měla štěstí, protože do osvětimského tábora se spolu s těhotnou matkou a otcem dostala až v listopadu 1944, a to dva nebo tři dny poté, co nacisté kvůli blížící se sovětské armádě zastavili vraždění v plynových komorách.
"Náš transport byl první, který nemířil přímo do plynu," vzpomíná Umlaufová. "Osvětim mám hluboce vpálenou do těla i do duše," dodává drobná žena s účesem "na páže" a očima modrýma stejně jako identifikační tetování na jejím předloktí. Ihned po příjezdu do koncentračního tábora dostala na levé předloktí číslo A-26959 a vzápětí omdlela.
Je zázrak, že paní Umlaufová přežila život v táboře smrti. V Osvětimi nacisté zavraždili 1,1 milionu lidí, převážně Židů, a také 50 tisíc československých občanů - Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi šest tisíc. Celkově přišlo při holokaustu o život šest milionů evropských Židů.
Dítě nepřežije
Poté, co rodiny ze všech koutů Evropy dorazily v přeplněných dobytčích vagonech bez oken do Osvětimi, provedli nacisté selekci: zdravé lidi vyčlenili na nucené práce, zatímco ostatní, to znamená staré lidi, mnohé ženy a děti, poslali rovnou do plynových komor.
V době osvobození tábora Rudou armádou 27. ledna 1945 byla Eva Umlaufová velice nemocná. Spoluvězeňkyně, která o ni pečovala, Evině matce Agnes Hechtové sdělila: "Na dítě zapomeň, nepřežije."
Hechtová, která v holokaustu přišla o celou rodinu, se však dcery nechtěla vzdát. V táboře po osvobození zůstala několik měsíců, protože Eva byla na chůzi příliš slabá. Porodila tam také Evinu mladší sestru Leonoru. Nakonec se jednoho letního dne s oběma malými dívkami vrátila do domovského Trenčína na západě Slovenska, v tehdejším Československu.
"Vedly jsme zdánlivě normální život," vzpomíná paní Umlaufová při pohledu na staré černobílé rodinné fotografie, které jediné jsou připomínkou blízkých zesnulých. "Maminka o holokaustu skoro nemluvila a já se jí nikdy neptala," pokračuje.
Noční můry
Nicméně ztráta byla očividná. Když jiné děti odjely k prarodičům na prázdniny, Eva se sestrou zůstaly s matkou doma - neměly ke komu jet. Přestože vyrůstala v chudobě a byla často nemocná, dokázala Eva Umlaufová jako dobrá studentka vystudovat medicínu na univerzitě v Bratislavě. V roce 1967 se s manželem, polským přeživším holokaustu, přestěhovala do Mnichova. Na osvětimské peklo nemyslela. Když však porodila třetího syna, začaly se jí zdát noční můry o dětech zaživa házených do pecí a o plynových komorách plných dětských těl. Poté, co její tři synové vyrostli a ona napůl odešla do důchodu, se plně zaměřila na minulost.
Tehdy se vydala napříč Evropou a Izraelem, aby v archivech pátrala po střípcích osudů příbuzných, které nikdy nepotkala. Nakonec o nich napsala autobiografii vydanou v roce 2016 pod titulem Die Nummer auf deinem Unterarm ist blau wie deine Augen (Číslo na tvém předloktí je stejně modré jako tvé oči). Jedná se o verš, který o Umlaufové napsala jedna ze spolupřeživších z Osvětimi.
"Musím žít s mnoha mrtvými," říká Eva Umlaufová. "Bylo mi z toho při psaní hodně špatně." Projekt však také přinesl zadostiučinění. "Kniha byla lékem, a to nejen pro mě, ale pro celou moji rodinu," dodává.
