Horší než Berlín
Rakouský historik o jatkách na hranici mezi ČSSR a Rakouskem

Zatímco se za studené války upíraly oči světa hlavně na zóny smrti na vnitroněmecké hranici a u berlínské zdi, odehrávala se téměř v tajnosti u železné opony na československo-rakouské hranici neméně krvavá dramata. Píše o tom historik Stefan Karner ze Štýrského Hradce v knize "Stůj! Tragédie u železné opony - Akta pod zámkem".  

Kniha s německým názvem "Tragödien am Eisernen Vorhang - Die Verschlussakten" právě vyšla v nakladatelství Ecowin. Autor se v díle věnuje době od konce 40. do poloviny 50. let minulého století. Jde o první dílčí výsledek dlouhodobého projektu. 

Zóna, kde do roku 1955 zahynulo při pokusu o útěk do Rakouska 129 lidí, dnes nabízí idylický, poklidný obrázek. Železná opona se svými minovými poli, ostnatým drátem, strážními věžemi a bunkry dávno zmizela.

Vytvořily se zde téměř netknuté přírodní ráje, ale právě jen kvůli tomu, že se tady nacházely téměř hermeticky uzavřené a minimálně obývané pohraniční zóny. Kdysi zde českoslovenští pohraničníci stříleli uprchlíky a štvali na ně své psy.

Podle Karnerových poznatků zhasl však v této oblasti i mnohý život z řad těch, kteří ji střežili. Zahynulo zde i 648 vojáků - hlavně při neštěstích v zaminovaném pásmu a při sebevraždách. 

Na 453 kilometrů dlouhé hraniční linii hlídkovalo celkem až osm tisíc vojáků.

Podle Stefana Karnera, šéfa rakouského Institutu Ludwiga Boltzmanna pro zkoumání následků války (sídla ve Vídni, Štýrském Hradci a Raabs an der Thaya) nebyl přesný počet obětí "železné opony" mezi Československem a Rakouskem dosud znám.

Karner a jeho výzkumný tým ze zmíněného institutu došli k počtům mrtvých na československo-rakouské hranici díky přístupu k dokumentům, které byly dosud pod zámkem v Praze, Brně a Bratislavě.

Autor uvádí četné příklady osudů lidí do roku 1955, nad nimiž se měl podle československého komunistického vedení navždy rozprostřít závoj mlčení. 

Badatelé narazili na případy, kdy oběti roztrhali psi pohraničníků, neúspěšní uprchlíci vykrváceli na ostnatých drátech či se vojáci kvůli velkému psychickému tlaku navzájem zastřelili. Po roce 1952 zakopávali neúspěšné uprchlíky přes hranici v neoznačených hrobech, aby zamaskovali doklady o krvavých událostech.

Karner v knize například líčí jednu světlou a jasnou noc, která byla špatným předpokladem pro útěk přes nejstřeženější hranici světa. Přesto 19 Maďarů a Čechoslováků, kteří se už nějaký čas skrývali, nechtělo dále čekat a odvážně se jižně od Bratislavy pokusili "čáru" překročit. Jejich cílem byla obec Kittsee v Burgenlandu.

Útěk skončil masakrem. Hlídka pohraničníků pod velením poručíka Aloise Zimka vypálila na utíkající více než 600 střel, deset z nich zabila a další tři těžce zranila. Šesti lidem se podařilo uniknout. Zda do Rakouska, nebo zpět do Československa není jasné. Zimek a pět dalších střelců dostalo vyznamenání za "příkladný zásah". 

Uzavřené hraniční pásmo táhnoucí se Šumavou bylo až 12 kilometrů široké. "To znamená, že pohraničníci dalekohledem sledovali své oběti i celé hodiny nebo dokonce dny," uvedl Karner, podle něhož se to na některých těchto vojácích nemohlo nepodepsat. "Výzkum motivů a příčin úmrtí mezi vojáky je však teprve na začátku," poznamenal rakouský historik.

Samo zabezpečení hranice bylo podle něj srovnatelné s ostrahou vnitroněmecké linie: minová pole, světla, trojitý plot z ostnatého drátu, z čehož ten prostřední byl pod elektrickým proudem.

Krátké období "politického tání" v době takzvaného pražského jara 1968 mělo podle Karnera dopad i na situaci na hranici s Rakouskem. "Bylo tam méně vojáků a proud v plotě byl odpojen," přiblížil okolnosti šéf institutu, který se zaměřuje na výzkum důsledků druhé světové války. Celkově podle něj patřilo k pohraničním jednotkám 20 tisíc mužů.

I když se ale uprchlíkům podařilo téměř nepřekonatelnou hranici překonat, neměli ještě vyhráno. Na rakouském území se museli obávat zrady, pronásledování a zatčení. Rakouské úřady v sovětské okupační zóně předávaly mnohé běžence Sovětům. Jejich tajné služby úzce spolupracovaly s československými.

Vydaným uprchlíkům hrozily v ČSSR mnohaleté tresty vězení a pokuty.

Autor knihy osvětluje i roli československých a sovětských tajných služeb, jež patřily k největším na východě Evropy.

V archivech bývalé československé Státní bezpečnosti jsou i jména zhruba 12 tisíc Rakušanů - buď je sledovala, nebo s ní spolupracovali.

Před sedmi lety zveřejnil český Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu výsledky svého pátrání, jež identifikovalo 280 obětí, které v letech 1948 až 1989 zemřely na hranicích s Rakouskem i Německem. Zastřeleno bylo 143 lidí, 95 zemřelo v elektrických zátarasech, 17 spáchalo sebevraždu z obav před zatčením a 11 utonulo.

Po pěti lidech zemřelo při pokusu zdolat hranici vzduchem nebo při pokusu prolomit automobilem pohraniční zátarasy. Další zabila mina, jednoho roztrhal služební pes a jeden zemřel nejspíše na infarkt po zatčení.

Také další české odborné práce uvádějí pouze celkový počet obětí "železné opony". Podle nich přišlo o život na německé a rakouské hranici dohromady 450 civilistů a 654 pohraničníků.