Už při získání nezávislosti roku 1991 si Slovinci a Chorvaté vjeli do vlasů - a tento stav trvá. Důvodem je hraniční spor o nevelké teritorium v Piranském zálivu. Dnes má referendum ve Slovinsku rozhodnout o tom, zda má problém vyřešit mezinárodní rozhodčí soud.
Opozice to ale odmítá a vyčítá vládě v Lublani, že Chorvatům ustupuje.
Na vyřešení konfliktu prostřednictvím mezinárodní arbitráže se loni v listopadu dohodli slovinský premiér Borut Pahor a jeho chorvatská kolegyně v úřadě Jadranka Kosorová během švédského předsednictví EU ve Stockholmu.
Úmluvu poté ratifikovaly parlamenty obou zemí. Slovinská pravicově konzervativní opozice ale přesto tlačila na uspořádání lidového hlasování a prosadila ho. Nepříjemné pro vládu v Lublani je, že průzkumy veřejného mínění předpovídají jeho těsný výsledek.
Odpůrci dohody vedení slovinským expremiérem Janezem Jansou vytýkají Pahorovi, že se vzdává slovinského území a kapituluje před Chorvaty. Pokud by tento podhled na letitý spor v referendu převážil, byly by přístupové rozhovory EU s Chorvaty opět ohroženy.
Slovinsko jako člen Evropské unie už jednání s Chorvaty blokoval od prosince 2008 do října 2009 s odůvodněním, že dokumenty předložené Bruselem a Záhřebem už předem stanovují průběh sporné mořské hranice.
Jádrem sporu je hranice v Piranském zálivu, jak mu říkají Slovinci, respektive v Savudrijské zátoce, což je původní chorvatský název. Problém vznikl s rozpadem někdejší Jugoslávie - ve společném státě formální průběh hranic mezi jednotlivými republikami v praxi nijak nevadil.
Po osamostatnění obou jugoslávských republik se Lublaň snažila se Záhřebem domluvit, Chorvati ale zaujali silovou pozici. Odvolávají se na mezinárodní konvenci mořského práva.
Na jejich argumentaci ale Slovinci neslyší. Odvolávají se přitom na historii a argumentují, že za časů Jugoslávie kontroloval Piranský záliv stejnojmenný slovinský přístav.
Slovinské vody (zelená), italské vody (tmavě modrá), chorvatské vody (blankytně modrá), navrhované rozšíření vod Slovinskem (fialová)
Chorvatsko svými teritoriálními nároky rozdělit záliv na dvě části podél středové linie prakticky zbavuje Slovinsko přístupu na volné moře, přímého spojení s mezinárodními vodami. Součástí sporu jsou také některé úseky pozemní hranice mezi oběma státy.
Jejich hranice totiž sleduje řeku Dragoni a ta se do Piranského zálivu vlévá v úhlu, který není pro Slovince právě šťastný.
Na pozadí tohoto chronického sporu se Pahor a Kosorová dohodli ve Stockholmu na mezinárodní arbitráži. Práce rozhodčího soudu má ale začít až po podepsání dohody o vstupu Chorvatska do EU, což je pojistka proti Slovincům, aby už přístupovou proceduru svých jižních sousedů nemohli blokovat.
Na oplátku se Lublani dostalo ujištění, že ať už soud dopadne jakkoli, budou mít Slovinci zaručen koridor ústící do mezinárodních vod.
To ale slovinské opozici nestačí. Na Chorvatsku chce další ústupky. Že nad tím mnozí v Evropě už spíše nechápavě kroutí hlavou, expremiérovi Jansovi nevadí. Referendum totiž nepojímá jen jako čistě hraniční, ale chce s jeho pomocí také otřást křeslem nynějšího šéfa slovinského kabinetu. Pro Pahora nelehká situace, protože jeho středolevá koalice se nyní kvůli úsporným opatřením netěší zrovna velké oblibě.
Podle Jansovy argumentace je Pahor zrádce či dokonce kolaborant. Práva Slovinců v Piranském zálivu jsou totiž "historická" a je za ně nutné bojovat. Nynější vnitřní napětí ve Slovinsku Chorvaty příliš nevzrušuje. Počítají s tím, že pokud referendum u sousedů nedopadne podle jejich představ, Brusel se jich zastane a začne na Slovinsko vyvíjet masivní tlak.
Půtky už trvají příliš dlouho a Slovinci nemůžou navěky počítat se solidaritou a pochopením uvnitř sedmadvacítky. Brusel má zjevně jen malý zájem na tom, aby Slovinci kvůli čistě bilaterálnímu problému nadále ochromovali jeho balkánskou strategii.
Foto: Google, archiv EK a Profimedia.cz
